Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání....

Úvodní promluva

 

Milí věřící!
Vy, kteří sem chodíte pravidelně každou první sobotu, už jste zde slyšeli leccos dobrého a povzbudivého pro váš praktický křesťanský život. Vystřídali se zde různí kazatelé, známí i méně známí - každý svým způsobem s pomoci Ducha svatého se snažil o to, aby posílil vaši víru, aby pouť neznamenala jen chvilkové nadšení, radostný zpěv, ale také určitá rozhodnutí pro život ... aby pouť byla vždy také malým krůčkem. dopředu k opravdové svatosti.... neboť to je cílem našeho života: vejít do života věčného!

A to je snad nejdůležitější otázka našeho života na zemi - otázka, kterou, jednou položil Pánu Ježíši bohatý mladík: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?" Odpověď byla krátká a jasná: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání." A vypočítává tomu mladíkovi přikázání z desatera, která se týkají lásky k bližnímu. Ten mladý muž mu na to řekl: "To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází?" Ježíš mu řekl: "Chceš-li být dokonalý, jdi prodej svůj majetek, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Potom přijď a následuj mne!" Když to mladý muž uslyšel odešel zarmoucen, protože měl velký majetek...

Zde to tedy máme jasně řečeno přímo od Ježíše: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání..." Jenže: víte, která slova a výrazy lidé neradi slyší? Je jich jistě více - ale rozhodně dnešní člověk nerad s1yší slovo přikázání - a zvláště jde-li o přikázání Boží - a s tím souvisí i to, že nerad slyší slovo hřích. Jaké pak "přikázáni" - máme demokracii a tak si mohu dělat, co chci - a "hřích"? nemám žádné hříchy, nikoho jsem neokradl, nikoho jsem nezabil... A přece i moderní stát vydává spoustu zákonů, příkazů a zákazů, trestá přestupníky těchto zákonů i vězením... Nikdo se nediví a nevzpírá se, když vidí kolem našich silnic celou řadu dopravních značek, naopak, děkuje za ně, když se jimi řídí, jede daleko bezpečněji a nebloudí.. Ale když jde o cestu nejdůležitější - cestu k věčnému cíli - a Bůh nám ji označil naprosto neomylnými směrovkami, najednou se tomu člověk vzpírá a nechce to uznat ...

Známe jistě dobře původ Božích přikázáni "desatera". Bůh je formuloval na hoře Sinaj národu izraelskému, když byli na cestě z Egypta "z domu otroctví", do země zaslíbené "země svobody". Copak však lidé před tím tato přikázání neznali? Ale znali - třeba ne úplně jasně - protože "Bůh už od počátku vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil nato, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je desatero.." říká sv. Irenej z Lyonu. Už tím že se člověk narodí jako člověk, má svědomí a to mu říká, co je dobré a co ne - pokud má zdravý rozum a dobře ho užívá, tak i kdyby neznal desatero zpaměti, ví o něm, nemůže to zapřít a je zodpovědný za své skutky. Bůh tím, že tyto zákony slavnostně proklamoval, nám chce jenom pomoci, abychom v nich měli jasno, abychom se nemohli om1ouvat pro svou nevědomost... Bylo potřebí tohoto Božího zjevení, protože náš rozum prvotním hříchem se zatemnil a vůle zeslábla... Světlo Božího zjevení rozptyluje všechny nejasnosti a pochybnosti a ukazuje spolehlivou cestu života...

Někdo třeba namítne: „Boží přikázání mě svazují, berou mi "svobodu" - musím stále dávat pozor, připadá mi to, jako stálé omezování." Všimněme si toho v jaké souvislosti Bůh vyhlásil desatero... Izraelité byli v Egyptě přes 400 let - ty poslední generace jako otroci, bylo to neustálé ponižování, ba záměrná likvidace tohoto lidu - nyní se jim dostává svobody, ale oni v ní neumějí žít. A právě na počátku této svobody jim dává Bůh dekalog - "deset slov" - ne aby je znovu jiným způsobem zotročoval, ale aby skutečně žili svobodně, protože nyní bylo nebezpečí, že propadnou jinému zlu, které by bylo horší, než to v Egyptě...

Starokřesťanský spisovatel Origenes k tomu dodává: "Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa a proto první věta desatera, to je první slova Božích přikázání, se týká svobody: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví!" (Dt 5,6). Desatero bylo základem smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem: "Budete-li má přikázání zachovávat, já budu s vámi, bude blahobyt ve vašich příbytcích a pokoj ve vašich dnech..." Bůh dává svá přikázání, aby člověku ukázal, jaká je správná cesta jeho života, cesta, která vede k pravé vnitřní i vnější svobodě. Proto Boží přikázání mě neomezují, ale naopak, osvobozují z otroctví zla...

Řekne snad někdo, že když uvazuje stromek ke kůlu, že je to špatné, že to omezuje jeho růst? Naopak zdánlivé omezení vede ke správnému, rovnému růstu a chrání před zlomením silným větrem - to stromku jedině prospívá. Nebo řekne někdo, když vystupuje na vysokou horu, na kterou vede úzká a strmá stezka, že je není dobré, když vedle té stezky jsou sem tam různá upozornění, tabulky, které ukazují na možná nebezpečí pádu nebo zabloudění! Naopak - bude rád, že tam jsou, jde se mu bezpečněji a radostněji... Žalm 118 má 176 veršů a každý ten verš připomíná něco z toho, co dává člověku Boží zákon. Začíná těmito slovy: "Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem, kdo nečiní nepravosti, ale chodí po jeho cestách." Člověk, který se snaží žít podle Božích přikázání, nemůže žít nešťastně, neboť jak říká opět žalmista: "I kdybych měl jít údolím stínu smrti, nebojím se zlého, vždyť ty jsi se mnou..." Dává-li Bůh své zákony, chce pro své tvory jen dobro, nic jiného...

Bůh nám nedává své zákony jen proto, abychom "vešli do života věčného" - ale abychom už tady na zemi žili spokojeně a šťastně. Výslovně je to řečeno ve 4.přikázání: "Abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.." Ale to platí i o ostatních přikázáních. Je jistě nutné,aby i občanská společnost dávala zákony, jimiž se mají lidé řídit. Ale o kolik by jich muselo být méně, kdyby lidé více dbali na zákony desatera, jak jinak by muselo na světě být - jak jinak by to muselo vypadat třeba jen v rodinách, kdyby se více dbalo na 4. přikázání, jaká by musela být naše bezpečnost na ulici, na cestách, kdyby lidé dbali na páté i sedmé přikázání, jaká by musela být mezi lidmi důvěra a srdečnost, kdyby více dbali na 8. přikázání, jak pevné by byly manželské svazky, kdyby všichni dbali 6. a 9. přikázání. A nebylo by válek, nesmyslného zbrojení - nebylo by daleko od ráje na zemi.. A nebylo by mnohého utrpení. Vždyť mnoho utrpení si lidé zaviní tím, že nedbají Božích přikázání. Už před více lety u nás jeden lékař vydal knihu o svém zjištění: Zjistil totiž, že polovina pacientů si zavinila svou nemoc a utrpení tím, že nedbali Božích přikázáni /Dr.Bezděk/ A dnešní nejnovější nemoc, která ohrožuje lidstvo, AIDS, je toho dokladem. Hledají se prostředky, jak této nemoci zabránit, a přece je jeden po ruce, velmi levný a bezpečně spolehlivý: zachovávat 6. a 9. přikázání. Jenže to dnešní člověk odmítá - nežene se sám do zkázy? Asi ano, ale co je nám po budoucích generacích, hlavně, když my si „užijem" ...

Jenže stále platí Boží slovo ze smlouvy s Izraelem:

"Nebudete-li má přikázání zachovávat, odstoupím od vás a vydám vás do rukou vaši nepřátel..." Proč například Izraelité dvakrát upadli do zajetí? Sami o tom později vyznali: "Hřešili jsme, nedbali zákonů Božích, chodili za bohy cizími - proto to zlé přišlo na nás.." A nepřítelem člověka i lidstva může být i zhoubná nemoc...

Desatero Božích přikázání je třeba brát jako jeden celek - neříkat si: toto přikázání je méně důležité, toto je důležitější, neomlouvat se tím otřepaným "nikoho jsem neokradl, nikoho jsem nezabil, tak je to se mnou v pořádku". Kdysi jsem mluvil s mužem, který v dětství chodil do náboženství a tak mu z toho něco málo zůstalo, i když víru vlastně ztratil. Ale říká: "Vždyť těch sedm přikázání není špatných, kdyby je lidé zachovávali, bylo by dobře.." „A kterých sedm" - ptám se. "No, od toho čtvrtého po desáté" - odpovídá. „A kde pak se vám ztratila ta první tři. To si myslíte, že když odepíšete první tři přikázáni budou lidé zachovávat ta další?" Ano, přikázání se vzájemně podmiňují, obě desky se vzájemně vysvětlují, tvoří organickou jednotu. Už sv. Jakub píše: "Neboť, kdo zachovává celý zákon a pochybí v jedné věci proviní se proti všem. Neboť ten, který řekl "Nezcizoložíš" řekl také "Nezabiješ". Jestliže tedy nezcizoložíš, ale zabíjíš, provinil ses proti zákonu. . .

Desatero je tedy stále aktuální a stále potřebné bez něho nemůže člověk vejít do života věčného ani dobře žít na této zemi. Ale opět slyšíme námitku: Dokáže to člověk, aby je zachovával? Co zmůže slabý člověk sám ze sebe? Jistě, skoro nic - vždyť Ježíš nám to sám říká: beze mne nic neuděláte.. - ale s nim všechno: "Všechno zmohu v tom, který mě posiluje" říká sv. Pavel a "když Bůh dopustí pokušení, dá i sílu, abychom se jím probojovali.." Chce to jenom jedno: opravdu chtít a když člověk padne ze slabosti, znovu vstát a začít znova. Ale hlavně chtít, nebýt lhostejný, věřit Božímu slovu, věřit i těmto deseti slovům, že jsou pravdivá a pro naše dobro!

Bůh nás nenutí - dává nám volit: "Považ, že jsem dnes položil před tvé oči život a štěstí, naproti tomu však smrt a neštěstí, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách, dbal jeho přikázání, ustanovení a práv, abys byl živ..." tak mluví Bůh skrze Mojžíše k národu izraelskému.

Máme tedy možnost volby - když ale odmítneme Boží přikázání, bude to naše škoda a potom nenaříkejme a Bohu nevyčítejme.

Čapek: Náš národ může zachránit jedině, naše vysoká mravnost -
A ta vychází z přirozeného mravního zákona, který je potvrzen a umocněn desaterem!
Ježíš celé desatero vložil do přikázání lásky: "Miluj Boha.. miluj svého bližního.
Tedy nejen strohá povinnost, ale nade vše Láska - ta ti usnadní zachovávat desatero!

 > ZPĚT <