Pomni, abys den sváteční světil.

 

6. promluva na Desatero (O třetím přikázání Božím)

 

 

Začněme tím, čím jsme posledně skončili - zjevením Panny Marie na La Salettě 19. září 1846. Panna Maria plačící si stěžovala dvěma dětem Melánii a Maximovi na dva hříchy tamějších věřících: „Od času, co trpím pro vás. Nechci-li, aby můj syn vás opustil, musím ho neustále prosit a vy lidé na to nedbáte. Vytýká vám: Dal jsem šest dní k práci, sedmý den jsem vymínil sobě a lidé mi ho nechtějí dopřáti. Rovněž ti, kteří jezdí, nedovedou zakřiknouti, aby do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci zatěžují tolik jeho rámě." Není tedy žádnou maličkostí, když lidé zbytečně vykřikují jméno Boží, jméno Ježíšovo, Mariino. „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval." Dobře si to zapišme do srdce a paměti toto 2. přikázání. Jediné má klausuli o Božím trestu, ať z našich úst nic takového nevychází: ani braní jména Božího nadarmo, ani klení a proklínání, tím méně ještě rouhání nebo lehkomyslná či dokonce křivá přísaha, nic takového by nemělo mít u nás místo, neboť „jméno Boží je svaté".

 

První, na co si Panna Maria stěžovala bylo znesvěcování neděle, dne Páně. A to je jistě i dnes velmi aktuální. Když Bůh oznamoval desatero, říká toto: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host. V šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." /Ex 20,2-17/

 

Tak tedy zní toto přikázání v originále. A jistě jste si povšimli, že je tam kladen důraz na odpočinek. A to nejen pro člověka, ale i pro zvířata, vše má odpočívat, vše má prožít tento den v klidu! Potřebuje člověk tento odpočinek, tento klid? Určitě! Člověk není mrtvý stroj bez citu a dechu, ale je to živá bytost, jejíž síly nejsou neomezené. Nakonec i stroj se unaví, tím spíše člověk. A Bůh to člověku přímo přikazuje, protože nás stvořil z lásky a on chce, abychom zde žili co nejdéle a ne si život zkracovali. Proto nám Bůh dává den od odpočinku, aby člověk občerstvil své síly a zachoval si zdraví, svůj život. Jako se střídá den a noc, jaro, léto, podzim a zima, tak se v určitém rytmu střídá práce a odpočinek. Člověku je tento rytmus velmi užitečný. A dokonce tento sedmidenní týden má své hluboké opodstatnění. Lidé už se několikrát pokoušeli tento rytmus práce a odpočinku změnit. Je známo z francouzské revoluce, že revoluční tribunál, aby ze života odstranil všechno křesťanské, zavedl místo sedmidenního týdne, dekády, týdny o deseti dnech. A vypráví se, že do parlamentu přišli sedláci a říkali: „My bychom to ještě vydrželi pracovat devět dní za sebou, ale naše koně to nevydrží." A tak chtě nechtě se vrátili k biblickému ustanovení. Když na scénu dějin vstoupil Sovětský svaz, i tam se snažili toto změnit. Zavedli pětidenní týden, aby ukázali, že dávají člověku více volna než kapitalisté, ale neosvědčilo se to, zavedli šestidenní týden, ale ani to nešlo. Bylo totiž vloženo do přirozenosti člověka, aby sedmý den odpočíval.

 

Nejlépe to vidíme na dětech ve škole. Ke konci týdne jsou unavené. Staří pedagogové to řešili jinak - na obecných školách dávali dětem volno ne v sobotu, ale ve čtvrtek! Nyní sice mají děti jako dospělí dva dny volno, ale je otázkou jestli je to z hlediska pedagogického prospěšné. Každý dospělý, kdo ve všední den poctivě pracuje, cítí, že na odpočinek nestačí jen noční spánek, ale že po šesti dnech práce potřebuje nutně den volna, aby zrekreoval své síly. Je známé staré přísloví: „Kdo v neděli vydělává, prodělává"- přinejmenším na svém zdraví.

 

Životní rytmus lidského života, to, aby člověk svůj život prožíval harmonicky a radostně, vyžaduje pravidelné střídání práce a odpočinku. Každé svévolné narušení tohoto rytmu přináší člověku nejen materiální, ale především morální škody. Bůh neodsuzuje jenom ty, kteří pracují v neděli, ale i ty, kteří zahálejí ve všední dny.

 

Vy starší si možná pamatujete, že téměř na každé vesnici se v dřívějších dobách našel hospodář, kterému k práci nestačilo šest dní a doháněl to v neděli. Získal snad více, měl větší bohatství než ti druzí, kteří v neděli odpočívali? Naopak, byl to špatný hospodář, všechno jakoby mu pod rukama kamsi mizelo.

 

Většina lidi touží v neděli po troše klidu, ba i těm méně věřícím i nevěřícím vadí v neděli přílišný hluk. Přiženil se do minulé farnosti mladý muž z Prahy, nepokřtěný, nevěřící, ale celkem povahově dobrý. A říkal: „Tady se mi líbí, tady se v neděli nepracuje. Doma to bylo v neděli právě opačně: stále v pracovním a stále se něco dělalo."

 

A to v neděli nesmíme opravdu nic dělat? V zásadě platí, že by měl člověk ustat od práce, kterou koná po celý týden ve všední dny. Měl by si skutečně odpočinout. Ale jsou situace, kdy se nelze některé práci a činnosti v neděli vyhnout, nemá-li vzniknout větší škoda. Vyžadují to v určitých zařízeních nepřetržité provozy, nejnutnější služba nemocným v nemocnicích, v dopravě, v zemědělství. Víme, že Pán Ježíš uzdravoval nemocné i v sobotu. Jeho nepřátelé mu vytýkali, že tím ruší sobotní klid. Ale on jim odpověděl: „Je někdo mezi vámi, kdo by měl jedinou ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, že by ji hned neuchopil a nevytáhl? A oč větší cenu má člověk než ovce! Proto je dovoleno v sobotu konat dobré skutky." /Mt 12,9/ A jinde říká: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou." /Mk 2,27/

 

Je třeba si uvědomit, že tento sváteční odpočinek a klid je z přikázání Božího a proto jeho zbytečné a svévolné porušování není pro věřícího nějakou maličkostí, ale může být i těžkým hříchem. Nepodceňujme to, neboť jde o naše dobré fyzické zdraví, ale také o dobro duchovní, morální. Jistě může se stát, že někdo si ten odpočinek představuje asi takto: Dopoledne v neděli spí, protože v sobotu dlouho do noci seděl u televize nebo flámoval, v poledne se naobědvá a potom jde na fotbal nebo do hospody. On sice odpočívá, ale to není odpočinek podle vůle Boží, proto půjde v pondělí do práce možná víc unavený než byl v sobotu.

Bůh nám dal tento den jako svůj, „oddělil jej jako svatý", jde tedy o posvěcení tohoto dne nějakým svatým úkonem, aby tím člověk vzdal chválu a dík Bohu a také posvětil sám sebe.

A zde nám církev určuje způsob svěcení: světit neděli a svátky účastí na eucharistii, mši svaté. Platí pro všechny katolické věřící od 7 let, pokud nejsou omluveni vážnou příčinou. Katechismus k tomu říká: „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše svaté. Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše zúčastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku nebo večer předcházejícího dne." /Kán 1247/ Ti, kteří o tuto povinnost nedbají dopouštějí se těžkého hříchu.

 

Měli bychom se na to umět dívat trochu jinak - nebrat to jako strohou povinnost, ale jako dar, milost, že mohu s ostatními věřícími tuto nedělní bohopoctu vytvářet, že ji mohu učinit plnější a krásnější. Ze svátosti křtu mám na to plné právo. Protože patřím k tajemnému tělu Kristovu, svou účastí mohu církev posílit, ale zároveň získat posilu a posvěcení i pro sebe. Když ve vaší rodině bude někdo chybět u nedělního stolu, pocítíte, že to není ono, možná budete mít i menší radost, budete na něho vzpomínat. A když někdo z věřících z farního společenství dobrovolně chybí v nedělním shromáždění, tak to také není celé, jeho místo zeje prázdnotou. Dřív lidé říkávali: „Nejdu-li v neděli na mši svatou, tak to žádná neděle není." Ano, není to neděle, den Páně, den sváteční, protože nebyl ničím posvěcen. Také nestačí poslouchat mši svatou z rozhlasu nebo televize. To může být povzbuzením pro nemocné, nebo pro ty, kdo je opatrují a nemohou se vzdálit, ale nikoliv pro zdravé a schopné. Mše svatá v sobotu večer s nedělní platností byla spíše myšlena pro ty, kteří z vážných důvodů by se v neděli do kostela nedostali kvůli zaměstnání nebo vystřídání se u dětí, ale nikoliv pro pohodlí věřících. Sice tím ten věřící svou „povinnost" splnil, ale sama neděle nevyzní pro něho jako den „svátečni".

 

Opět jedno svědectví. Přiženil se mladý muž do věřící rodiny. Říká: „Doma jsem do kostela nechodil, snad někdy o vánocích. Svatba byla v sobotu. V neděli ráno manželka vstala a jela s rodiči do kostela. Mě nechala spát. Když jsem se probudil, oblékl jsem si po starém zvyku modráky a dělal nějaký úklid. I druhou neděli mě nechala spát. Třetí neděli jsem to už nevydržel a zeptal se jí: To bych s vámi nemohl také jet? Ale proč ne, já jsem tě nechtěla nutit, na to musíš přijít sám." A dodal: „Víte, když se člověk obleče do svátečních, už se více cítí člověkem. A v kostele leccos slyším, co mě tak trochu rýpne, co mě pozvedne nebo ukáže, co je dobré a zlé."

 

Ano, člověk je více člověkem, když světí neděli tak jak to chce Bůh, když odpočívá a jde do shromáždění věřících, protože tímto právě rozvíjí svůj duchovní rozměr a tak se může pak snadněji stát harmonickou osobností. Katechismus připomíná: „Účast na společném slavení eucharistie je svědectvím příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha svatého."/2182/

A dále: „Ustanovení dne Páně, přispívá k tomu aby byla všem dána možnost mít také dostatek volného času a klidu k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému."

 

A proto bych kladl na srdce zvláště otcům, aby se v neděli odpoledne více věnovali svým dětem. Ve všední den na to není mnoho času a děti potřebují vědět o tom, že také mají tátu, nejen mámu.

 

A ukončím pořekadlem: „Jaká neděle, takový život a jaký život, taková i smrt." To navzájem spolu souvisí. Věřící, kteří opravdově světí den Páně a svátky, jsou zpravidla dobře připraveni i na smrt, smrti se nebojí, protože Ježíš jim v životě nebyl cizí. Setkávali se s ním v jeho slově, u jeho stolu, nemusí se bát setkat se s ním v hodině smrti. I zde platí Ježíšovo: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a to ostatní vám bude přidáno." Amen.

 

 

> ZPĚT <