Důstojnost člověka

12. promluva na Desatero: 6. a 9.přikázání

Nejsvětější Srdce Ježíšovo vzýváme jako „hlubinu všech ctností", Srdce, které pro záchranu člověka dalo poslední kapku krve. A srdce Ježíšovy Matky, Neposkvrněné srdce Panny Marie, srdce, které se stalo stánkem Ducha svatého, zvítězí nade vším zlem dnešního světa. Obě tato srdce jsou obrazem a vzorem dokonalé čistoty a svatosti, ozařují svým světlem temné stezky našeho pozemského života. A tato dvě srdce by měla před námi zářit, když budeme uvažovat o smyslu 6. a 9.přikázání, neboť v nich se naplnil původní Boží plán: Člověk má být obrazem samotného Stvořitele!

Když maďarský kazatel Tihamér Toth začíná mluvit o 6. přikázání, říká: „Vím dobře, že pojednání o tomto přikázání na kazatelně je neobyčejně těžkou a choulostivou úlohou." Bylo by mnohem snadnější pominout toto obtížné téma. Ale dosáhneme tak cíle? Bylo by to tak lepší? Bylo by to lepší, když v současnosti kdekdo o tom mluví, pochopitelně ne podle vůle Boží! Mluví o tom divadlo, časopisy, filmy, rozhlas, reklama. V naší době zvláště televize otravuje jedem nečistoty mnoho lidských srdcí, vtlouká se to dětem do hlavy již ve škole, předčasně a záměrně se z nich dělá dospělé, a rodiče o tom ani nevědí. Ze všech stran se na nás šklebí hřích nečistoty. Jdeme-li ke kořenům, tak za tím vším je veliký byznys, který je plně ovládán „duchem nečistoty".

A zde bychom jako hlasatelé evangelia, Božího slova, měli mlčet? Ono se to nelíbí ani mnohým „věřícím" nebo dokonce kněžím či některým teologům, když Svatý otec mluví s velkým důrazem o těchto věcech, když pranýřuje různé sexuální zvrácenosti, když varuje před následky tohoto zneužíváni lidské sexuality. Ale lidé neslyší a nevidí - nebo nechtějí slyšet a vidět, jak se šíří nemoc AIDS - důsledek pohlavní nevázanosti. Lidé nechtějí slyšet a říkají si: „To se mne zatím netýká", anebo „však se pracuje na výzkumech, aby se proti tomu našel lék". Ano, pracuje se, ale jak velké finance se na to vynakládají a při tom by stačilo jedno - zachovávat to, co chtěl Bůh v šestém a devátém přikázání! Tento lék by nestál ani korunu, jen trochu sebeovládání a kázně!

Abychom to vše lépe pochopili a porozuměli, je třeba něco si říci o důstojnosti člověka. To nám připomíná i katechismus. Začíná výklad 6. přikázání stvořením člověka. Ano je třeba se vrátit na počátek. Je tam několik vět, ale jsou velmi důležité. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu stvořil je." Dává jim rozdílné schopnosti a síly, aby mohli přivádět na svět potomstvo. „Ploďte a množte se a naplňte zemi." /Gn 1,28/ Když pak Adam spatřil poprvé svou ženu, kterou mu Bůh dal, řekl: „To je konečně kost z mých kostí a maso z mého masa." Tímto vyznáním je zdůrazněna rovnost v důstojnosti obou. Písmo pak dodává: „Proto opustí člověk otce svého i matku a přilne k své manželce a ti dva budou jedním tělem." Tím je zdůrazněna jednota a nerozlučitelnost manželství. A Písmo po těchto slovech Adamových stroze dodává: „Byli pak oba - Adam a jeho žena - nazí a nestyděli se." A neměli důvod, protože ve své původní svatosti neviděli na sobě na svých tělech nic špatného, byla v nich plná harmonie mezi tělem a duchem. „Viděl Bůh všecko, co učinil, a bylo to velmi dobré." /1,31/ Svatost jejich duší, srdcí a svatost jejich těl, která se vším všudy vyšla také z rukou Božích, působily, že ve své nahotě neviděli naprosto nic zlého.

Tuto důstojnost člověka zdůrazňuje Boží zjevení vícekrát. Tak v žalmu 8 čteme: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všecko." /5-7/ Učinils ho o málo menším, než jsou andělé. Jak je to pro nás důležité toto postavit a zdůraznit proti dobovým názorům, které by rády udělaly z člověka jen jakési lepší zvíře, živočicha s jakousi nástavbou. Ovsem toto stržení lidské důstojnosti, ponížení člověka na pouhého živočicha má také svůj podíl na dnešní mravní nevázanosti.

Katechismus k tomu říká: „Když stvořil Bůh člověka jako muže a ženu, daroval stejným způsobem muži i ženě stejnou důstojnost. Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha. Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci a něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele."

Důstojnost muže a ženy se ještě zvyšuje tím, že je Bůh volá k účasti na své stvořitelské činnosti. Bůh tímto dává člověku svou plnou důvěru. Skrze člověka má být na zemi rozmnožováno a zachováno lidské pokolení! Jakou nevýslovnou lásku dal Pán Bůh lidem najevo, že si zvolil právě tuto možnost k zachování lidského pokolení. Sám bezprostředně stvořil jen první dva lidi, muže a ženu, těmto dvěma však a skrze ně i ostatním dal účast na své tvůrčí síle, aby tak darovali dalším lidem život. Není to něco úžasného, když člověk může mít podíl na předávání života? Všechny lidské technické vynálezy nemohou předčit toto pozvání člověka na stvořitelském díle Božím.

Ovšem Boží zjevení, Písmo a konečně i samotné dějiny, nás poučují o něčem, co v plánu Božím nebylo. Byla to první vzpoura člověka proti Bohu, byl to první hřích, který narušil harmonii mezi člověkem a Bohem, mezi přírodou a člověkem a konečně v člověku samém. Není správné si myslet, že první hřích byl u prvních lidi v oblasti sexuální, protože tam hřešit ani nemohli, na pohlavní život, jako první manželé měli právo. Bylo to v oblasti vztahu k Bohu: „Budete jako Bůh", tak jim sliboval ďábel, „poznáte dobré i zlé", byla opět pýcha, tatáž pýcha, které se dopustili padlí andělé, pýcha lidského srdce, která rozvrátila Boží řád.

„I otevřely se oběma oči. Poznali, že jsou nazí, a skryl se Adam i jeho žena před tváří Hospodina Boha v rajském stromoví." /Gn 3,7/ Zde je pramen všech těch těžkostí, zápasů, bojů i proher, které doprovázejí náš život, i v oblasti lidské sexuality. Sv. Pavel to vyjádřil velmi výstižně: „Duch žádá proti tělu, tělo žádá proti duchu. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum, a dělá ze mne zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista." /Řím 7, 23/

Zde apoštol vyslovil velikou pravdu: Když člověk zhřešil, když jeho hříchem byla poskvrněna jeho duše, je i narušeno jeho tělo, vše se naklonilo ke zlému. Bůh přesto nepřestal milovat člověka. „Poslal svého Syna, aby hřích zničil; a on vzal na sebe tělo, jako mají hříšní lidé. Bůh pak na Jeho těle hřích odsoudil ke zničení." /Řím 8,3/ Je to něco, co nemůžeme plně pochopit: Syn Boží vzal na sebe naši porušenou lidskou přirozenost, naše tělo, aby nás pozvedl do stavu milosti.

Sv. Jan v úvodu k svému evangeliu píše: „Všem, kdo ho přijali, dal moc státi se Božími dětmi, těm kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani ze žádosti těla, ani ze žádosti muže, nýbrž z Boha." /12-13/ Narodili jsme se tělesně svým rodičům, ale svatým křtem jsme s zrodili „z Boha", stali se jeho dětmi, bratry a sestrami Kristovými. Naše lidská důstojnost, mravní povznesení k účasti na životě Božím, nám byla Kristem obnovena, takže už nemusíme být otroky žádostivosti a hříchu. Ovšem záleží i na naši spolupráci s Boží milosti.

Sv. Pavel v prvním listě Korinťanům píše: „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy? Smíme tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce? Chraň Bůh! A což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, že je s ní jedno tělo? Je přece řečeno: Budou dva jedno tělo. Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch! Utíkejte před smilstvím! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, zůstává mimo jeho tělo. Kdo se však oddá smilnění prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sobě?" /6,15-19/

A o něco málo před tím říká tentýž Pave1: „Kdo by Boží chrám ničil, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý a vy jste ten chrám!"/3,17/

Jsou to slova velice nekompromisní a výstražná a sv. Pavel je měl z evangelia, ne sám ze sebe. To nás nutí, abychom usilovali o mravní čistotu, kterou je třeba postavit proti té záplavě nestydatosti, nestoudnosti. „Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat: to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným." /Katechismus 2339/

„Ovšem sebeovládání je dlouhé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jedou provždy. Předpokládá to začínat vždy znovu každém údobí života." /Katechismus 2342/ Neznamená to, že úsilí o čistotu nezná slabostí a pádů. Opět připomíná katechismus /2343/: „Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalosti a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk je bytost, která svými četnými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří."

Je to ctnost mravní, to znamená, že vyžaduje zvláštní úsilí člověka, ale je také Božím darem, milostí, ovocem Ducha svatého. Proto je třeba o ni také prosit. Vzpomeňme na Davida: Hluboce padl proti manželské věrnosti, ale dělal pak velké pokání. Vzpomeňme, jak prosil ve svém žalmu „Odvrať svou tvář od mých hříchů a zahlaď všechny mé viny. Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti." /50,11/ Nemůžeme říci, že David byl špatný člověk, ale asi spoléhal na sebe, ve slabé chvíli se v něm probudila žádostivost, neuvědomil si svou důstojnost a padl. Avšak vstal a začal znova! Tak se dosahuje ctnosti čistoty.

Co bychom si měli z této úvahy zapamatovat? Zvláště to, že jsme stvořením Božím. Bůh nám dal zvláštní důstojnost tím, že nám vtiskl do duše svůj obraz. Tento obraz nese v sobě jak muž tak i žena a to tedy vyžaduje vzájemnou úctu, zvláště, když křtem jsme se stali Božími dětmi. A toto vědomí lidské důstojnosti je třeba při výchově probouzet v dětech a učit je úctě jak k sobě, tak ke druhým. Varovat se všeho, co člověka ponižuje, co strhává jeho důstojnost, co šlape po jeho mravní velikosti. A přes všechny lidské slabosti a třeba i pády usilovat o ctnost čistoty. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha."

Do Ugandy ve střední Africe přišli misionáři asi před 120 roky. Tamější panovník je přijal docela dobře - takže mohli naplno rozvinout svou evangelizační činnost. Ale už tomu tak nebylo za jeho syna. Dnešní řečí to byl homosexuál. Když mu jeho sluhové, mladí chlapci, nechtěli být po vůli, nechal je krutým způsobem mučit a usmrtit. Ti mladí křesťané raději volili krutou smrt, než aby svolili k takové zvrácenosti! Jistě bylo více takových statečných.

A jestli jsme byli někdy tak slabí, a jestli byly i pády prosme se ža1mistou:

„Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování,

na své milosrdenství, které trvá věčně.

Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění,

pamatuj na mě ve svém milosrdenství,

pro svou dobrotivost, Hospodine !" /Ž 24,6-7/

Amen.

> ZPĚT <