Buď poctivý, svědomitý, svého si hleď!

14. promluva na Desatero: 7. a 10.přikázání: Nepokradeš! Nepožádáš statku svého bližního!

Jestliže zde uvažujeme o Božích přikázáních, vidíme, že jsou určitým způsobem řazena.Je to určitá stupnice hodnot, na kterých stojí nejen život jednotlivce, ale i celé lidské společnosti. Na prvním místě je to vztah k Bohu: „Dávejte Bohu, co je Božího," říká Ježíš. Dávejte mu svou víru, důvěru, lásku, prokazujte čest jeho svatému jménu, dejte mu ze svého času jeden den v týdnu. Na druhém místě je to vztah člověka k sobě a k bližnímu. A protože rodina je základním kamenem lidského společenství, je zde čtvrté přikázání, které upravuje vztahy v rodině. A protože život je největším darem, je na dalším místě ochrana tohoto života. Život však vzniká ze zdrojů, kterými Bůh obdařil muže a ženu, proto Bůh šestým a devátým přikázáním střeží tyto prameny života, aby nebyly zneužívány. V sedmém a desátém přikázání chrání majetkové vlastnictví člověka, v osmém pak pravdu. Toto všechno má své místo ve vztazích mezi lidmi, tyto hodnoty dávají záruku, že i na zemi lze žít život důstojný člověku a žít v pokoji. Každým vážným porušením těchto zákonů si člověk sám připravuje těžkosti a katastrofy.

Mluvili jsme v posledních dvou promluvách o věcech velmi závažných: o nutnosti mravní čistoty i o manželské věrnosti. Nebylo to téma jistě snadné a nebylo také plně vyčerpáno, ale to podstatné snad bylo řečeno. Ale právě tak není v naší současnosti snadné mluvit o tom dalším, protože mnoho lidí v dnešním světě vidí jen peníze, bohatství, zisk za každou cenu. Lidé se nebojí žádného zla, jen aby získali trochu špinavých peněz. Téměř ve všem hrají svou roli finance a bohatství. Modla „zlatého telete" se objevuje ve všech možných obměnách i ve své obludnosti. Lidé kolem ní tančí a křepčí až k úplnému šílenství, jak Izraelité pod horou Sinaj. Je dobře si zde připomenout pokušení, které prožil sám Pán Ježíš. To třetí bylo nejhroznější. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, ukázal mu všechna království světa a řekl mu: „Toto všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." A mnohý člověk opravdu padá před tímto démonem peněz a neštítí se žádného zla, ani vraždy, jen aby jich získal co nejvíce.

A to snad nesmíme mít žádný majetek? Naopak! K tomu, aby rodina a každé lidské společenství mohlo žít spokojeně, má každý člověk přirozené právo na všechno, co k životu důstojnému člověka, potřebuje. Co o tom říká katechismus: „Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací je ovládalo a těšilo se z jejich plodů. Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádáním a ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená solidarita." /2402/

Zde je vysloveno několik jasných zásad. I když země byla svěřena do vlastnictví všech lidí, není dost dobře možné, aby lidé měli všechno společné. To by asi skončilo tak, že někteří by měli nadbytek a mnozí třeba vůbec nic. Člověk žije ve větším bezpečí, když má určité věci vlastní, sám se o ně stará a je si jist, že nikdo nemá právo mu je brát. Tento majetek získává člověk především svou poctivou prací, ať už pracuje samostatně nebo jako dělník. Za poctivou práci mu náleží spravedlivá mzda a je velkým hříchem, jestliže zaměstnavatel ho vykořisťuje. Ovšem zrovna tak je hříchem, když někdo požaduje slušnou mzdu za nepoctivou práci, za práci špatně udělanou nebo když někdo svou práci předražuje. I toto je možno nazvat lichvou a jistě tento hřích není v naší společnosti něčím neznámým. K tomu patří i předražování zboží, různé podvody, padělání listin a podobně. Jen ten majetek je chráněn Božím zákonem, který byl získán poctivou svědomitou prací.

Spravedlivě můžeme také získat majetek dědictvím nebo i darem. Nikdo jistě nemůže nic namítat proti tomu, když děti dědí majetek po rodičích nebo po příbuzných. Mají na to právo. To uznávají všichni lidé světě, i když jsou i takoví, že pro sebe toto právo uznávají, ale druhým je upírají. Podobně je tomu i s dary, různými odměnami nebo i poctivými výhrami. Ze všech těchto způsobů, kterými člověk může spravedlivě získat majetek, musíme vždy dávat přednost poctivé a svědomité práci, jedině ta může mít plné požehnání Boží. Kdysi stávalo v učebniích: „Jeden nepoctivý groš, sto poctivých z kapsy vyhání."

I když jsme svůj majetek získali spravedlivě, nesmíme zapomenout, že i ten je sociálně zatížen, a že jsme jenom dočasnými správci tohoto majetku a že i z tohoto správcovství budeme jednou souzeni. Co k tomu říká katechismus? „Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých. Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby majetek přinášel užitek a aby se dělilo plody majetku s druhými, na prvém místě s členy své rodiny." /2404/ Tedy každý jsme jenom správcem a jsme povinni ze svého majetku, zvláště z toho, který nám přebývá, podělovat ty, kteří jsou v nouzi. V listě svatého Jakuba /2,14/ čteme: „Bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ´Tak s Pánem Bohem. Zahřejte se a najezte se!´ Jestliže jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co jim je to všechno platné?" A svatý Jan ve svém 1. listě /3,17/ píše: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi a bez soucitu se od něho odvrátí, jak v něm může zůstávat Boži láska?" To je ono sociální zatížení majetku, to je ono správcovství, za které neseme odpovědnost před Bohem i církvi a celou lidskou společnosti. Není jistě třeba podporovat lenochy, lidi, kterým se doslova nechce pracovat, ale zrovna tak není dobře odvrátit se od toho, kdo bez vlastní viny padl do bídy.

Je špatným správcem svého majetku ten, kdo k němu nezřízeně lne, kdo jej hromadí a činí si z něho modlu svého života. Kdo se ani pořádně nenají, jen aby mu stále přibývalo. To je lakomství, jeden z hlavních hříchů. A není to hřích jistě malý, když je kladen na druhé místo hned za pýchu. Lakomý člověk je stále vnitřně neklidný, protože pořád jen počítá, kde by co ještě získal, protože stále žije ve strachu, aby o něco nepřišel. Kolik Božích výroků bychom našli v Písmu svatém o tomto hříchu a jeho následcích! Snad postačí uvést, to co říká Pán Ježíš, třeba v podobenství o boháči: „Pošetilče, ještě této noci bude od tebe vyžádána tvá duše a čí pak bude to, co jsi naskládal? Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem." /Lk 12,21/ Nebo jiná závažná slova čteme u svatého Marka /8,36/: „Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí." A svatý Pavel to shrnul do jedné lapidární věty: „Ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou dědit Boží království." /1.Kor 6 10/

Druhým extrémem ve špatném spravováni majetku je marnotratnost, marnivost. Jsou lidé, kteří stále reptají a naříkají, že se jim nedostává. Když si jich podrobně všimneme, vidíme, že kupují věci, které vůbec nepotřebují, že dávají dětem na všechno, na co si ony vzpomenou. Co vidí u druhých, to také musí mít. Nevím, jestli to říkám dobře, ale dříve se tvrdilo: „Když je muž třeba opilec, ale žena umí trochu hospodařit, tak ten dům udrží, ale je-li žena rozhazovačná, může se muž snažit sebevíce, tak dům neudrží." Je rovněž smutnou zkušeností, že někteří rodiče až příliš šetří, aby dětem dali co nejvíce, ale děti klidně rozhazují, ničeho si neváží. Dobře si tedy pamatujeme: „Každý jsme jenom správcem, ne absolutním vlastníkem."

Mohl bych zde vypočítávat všechny ty poklesky a hříchy proti poctivosti či spravedlnosti, ale to si sami můžete najít v katechismu, nebo v kancionále ve zpovědním zrcadle. Je toho velmi mnoho, o čem bychom měli mluvit, a co by jistě mnohým lidem znělo dost nepříjemně. Není to tak jednoduché, jak si to mnozí vykládají, že totiž jen určité věci „přemístili" nebo že „když nekradou, okrádají svou rodinu".

Ještě malou poznámku k desátém přikázání: Nepožádáš statku, majetku svého bližního. Nezřízená touha po majetku a bohatství vede k dalšímu hlavnímu a těžkému hříchu, k závisti, která se může proměnit i v nenávist. K tomu malá ilustrace. Když kterýsi Američan navštívil naši zemi, vyjádřil se před odletem do své vlasti takto: „Pochopil jsem hodně rozdílů mezi námi a vámi. Když si někdo v USA koupí krávu, přemýšlí soused o tom, jak to udělat, aby si ji mohl koupit také. Když si u vás v Čechách někdo koupí krávu, přemýšlí soused o tom, jak to udělat, aby mu chcípla." Závistí si člověk škodí sám sobě, i když si to neuvědomuje.

A to nejdůležitější na konec: Kdokoliv se zmocnil jakýmkoliv nepoctivým způsobem cizího majetku, nebo cizí majetek poškodil, někoho ošidil, podvedl, má spoluúčast na cizí krádeži a je povinen vlastníkovi vrátit, oč byl okraden. Katechismus k tomu podotýká: „Směnná spravedlnost vyžaduje odčinění spáchané nespravedlnosti. Dnes se velmi často ozývá slovo restituce: Lidé se velmi domáhají navrácení toho, co jim bylo neprávem odňato. Mají na to plné právo. Otázkou zůstává, zda sami vracejí, co odňali druhým, co prostě někomu ukradli, a zda nahradili škodu. Jde-li o věřícího, nesmí se domnívat, že stačí z toho hříchu se vyzpovídat a je to v pořádku. Jsou povinni buď před zpovědí nebo co nejdříve po zpovědi škodu hradit, a to není vždycky tak jednoduché. Kdyby tak všechny věci nebo peníze, které byly ukradeny, uloupeny dostaly nohy a mohly se vrátit ke svým majitelům, to by nebyl na světě jen nějaký šum, ale hrozný rachot.

Katechismus k tomu říká: „Ježíš chválí Zachea, pro jeho předsevzetí: Jestliže, jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." /Lk 19,8/ Ti, kteří si přímo nebo nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit. Jestliže ta věc už neexistuje, mají vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, a také nahradit plody a zisky, které by z nich vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit věci všichni, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži anebo jí využili." /2412/ Proto si pamatujme: „Lépe mít maličko, ale spravedlivě, než příjmy veliké, ale nepoctivé."

A ještě si pamatujme ze zkušenosti: „Lidé, kteří umírají a mají na svědomí nepoctivý majetek a nedali to před smrtí do pořádku, umírají velmi těžce." Chceme-li umírat lehce, nezatěžujme se balastem nepoctivě získaného majetku. „Boháč těžko vejde do Božího království, ale blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří Boží království." Amen.

> ZPĚT <