Lež a přetvářka

 

 

15. promluva: první část o 8. přikázání desatera: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

 

 

Známe jistě mnohá naše přísloví, která jsou také vyjádřením jistých lidských zkušeností. Musíme ale přiznat, že naše mladší generace už mnoho přísloví nezná. Ale jedno snad ještě znají: „Kdo lže, ten i krade." - dá se to však říci i obráceně „Kdo krade, tak i lže." Toto přísloví potvrzuje jednu skutečnost: že totiž všechna Boží přikázání spolu souvisí, porušení jednoho, znamená porušení druhého. Uvažovali jsme posledně o tom, že jsme jen dočasnými správci hmotného majetku, že i z něho budeme jednou vydávat počet, že s ním nemůžeme nakládat libovolně, že náš majetek je sociálně zatížen, že každý nepoctivě a nespravedlivě získaný majetek je nutno nahradit, bez restituce není možné odpuštění, a že je tedy lepší jeden poctivý groš než sto nepoctivých, a že nelze zároveň sloužit Bohu a mamonu.

 

A tak jako nelze dobře žít ve společnosti bez této Boží ochrany majetku, ať už osobního, či soukromého, nebo společného nebo veřejného, tak nemůže lidské společenství dobře žít bez pravdy, pravdomluvnosti, upřímnosti. Bez pravdy a pravdomluvnosti se ztrácí mezi lidmi důvěra, družnost a srdečnost, život se stává neradostným a těžkým. „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu", říká sv. Tomáš Aquinský. Katechismus k tomu, dodává: „Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno a tajemstvím, jež má být zachováno, vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti má člověk druhému sdělit pravdu." /2469/

 

Bude dobře, když otevřeme Bibli hned na jejím začátku.

Tam čteme: „Hospodin Bůh přikázal člověku: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den kdybys z něho pojedl, propadneš smrti. Avšak ďábel v podobě hada řekl ženě: Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Žena hadovi odvětila: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli. Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." /Gen 3,1-5/

 

Zde je pramen a původ veškeré lži, nepravdivosti - je to ďábel, odpůrce Boží a nepřítel i člověka. Svou lží ho strhl do neposlušnosti i do smrti: „Nezemřete, budete jako Bůh." a člověk se nechal svést. Všimli jste si někdy, že u malých dětí, které to nikdo nemusí učit, se záhy vyskytnout tyto dva hříchy - lež a neposlušnost? To bylo na počátku lidstva a to je určité dědictví. Proto bychom si měli dobře pamatovat: každá úmyslná lež, každé záměrné klamání je proti pravdě a je z ďábla. Možná, že jste někdy neporozuměli tomu, co Pán Ježíš řekl o Jidášovi v synagoze v Kafarnaum: „Jeden z vás je ďábel." V té chvíli od Ježíše odešlo mnoho jeho učedníků a přece Ježíš o nich toto neřekl. Oni totiž jednali čestně - neuvěřili, tak odešli. Jidáš však už také nevěřil a neodešel, zůstal, jakoby dál věřil. Lhal celým svým jednáním, přetvařoval se, dělal se věřícím a tuto lež dovršil zrádným políbením, které opět bylo lží, přetvářkou.

 

Pán Ježíš měl co dělat s lidmi, kterým se tenkrát říkalo farizeové. Lidé, kteří chtěli navenek vypadat velmi spravedlivě, ale uvnitř byli plni mravní špíny. Mnohokrát o nich slyšíme z evangelia. A jednou jim Pán Ježíš řekl: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit přání svého otce. On byl vrahem lidí od počátku a nedržel se v pravdě, protože pravdy v něm není - když lže, mluví z vlastního, poněvadž je lhář a otec lži." Jan 8,44

 

A tento otec lži rozsévá své zhoubné semeno, kde jen může, nejen snad ve světě, který je daleko od Boha, ale i mezi věřícími. Nebyl to jen Jidáš, který se přetvařoval, ale byli to i křiví svědkové při Ježíšově soudu u Kaifáše nebo u Piláta. V prvotní křesťanské obci dva manželé Ananiáš a Safira obelhali Petra a byli za to stiženi náhlou smrtí. A nemyslete si, že dnes lidé, kteří si říkají křesťané, nelžou. Když kdysi jeden novokněz přišel na své prvé místo, farář, starší kněz ho zavedl do kanceláře a říká mu: „Tady na tom místě se hodně lže." Novokněz se tomu podivil, ale farář mu říká: „Když lidé přijdou žádat o pohřeb, tak vám toho o nebožtíkovi navykládají to nejlepší, ale při tom je vidět, že jsou rádi, že už zemřel." A můžeme k tomu dodat, že dnes rodiče lžou i při křtu svých dětí. Slibují, že je budou vychovávat ve víře, ale předem vědí, že tomu tak nebude. Lžou i někteří snoubenci při svatbě - neříkám, že všichni! Současní církevní právníci říkají, že třetina manželství uzavřených v kostele je neplatná, protože si snoubenci navzájem lhali. Nebyli k sobě upřímní, nebo leccos zatajili. Leckdy tvrdí, že jsou věřící, ale není to pravda. Jde jim jen o to, aby měli parádu v kostele, ono je to přece lepší než jen na úřadě.

 

A ještě bych zde rád na něco upozornil, to se týká nás všech. Zpíváme kostelní písně. Zamysleli jste se někdy nad tím, co tam říkáte? Nemělo by se i o nás často říci slovy prorokovými: „Tento lid mě ctí toliko ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne."? Tolik toho slibujeme Pánu Ježíši v písních, které zpíváme k svatému přijímání, ale moc pravdivé to není. Nadšený zpěv, ale skutek chybí. Když říkáme v modlitbě Páně - jako i my odpouštíme - je to vždycky pravdivé? Kolik by toho zde bylo k zamyšlení.

 

Snad není třeba připomínat, že žijeme ve světě lží a polopravd. Lžou reklamy, když nabízejí nejlepší a při tom nejlevnější zboží, lžou politikové, když před volbami slibuji voličům hory doly, lžou učebnice dějepisu, když vynechávají to, co zrovna není vládnoucí vrstvě příjemné. Ruský spisovatel Solženicyn kdysi řekl o Sovětském svazu: „Zde v Sovětském svazu lžou všichni, polovina obyvatel z prospěchu, polovina ze strachu." Nedivme se, že celý ten systém, který si dělal právo na věčné trvání, se musel zhroutit jako domek z karet. V samých základech tohoto systému byla lež: Bůh neexistuje, ale vy budete jako Bůh. Slibovali lidem ráj na zemi a učinili z ní peklo. Náš svět je nemocný, především tím, že trpí nedostatkem pravdivosti, je prostoupen lží, nejen malou, ale i velkou. To vede k nedůvěře a podezírání, osočování, pokrytectví, ztrátě opravdové radosti. Proto sám Solženicyn vybíze1 své spoluobčany: „Nežijte se lží!" Dobře totiž poznal na své kůži, kam vede lež, jak člověka zotročuje. Jestliže lidé touží po svobodě, měli by napřed toužit po pravdě, po pravdě lidské a po pravdě Boží. To totiž spolu souvisí: Bůh je pravda sama a je ručitelem pravdy mezi lidmi: Jestliže však člověk neuznává tu nejvyšší normu pravdy, totiž Boha, nebude dbát ani pravdy mezi lidmi. Proto Ježíš říká: „Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda z vás učiní lidi svobodné." (Jan 8,30) A před Pilátem prohlašuje: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Proč dnes lidé nechtějí slyšet slovo Boží a Boží pravdu? Protože žijí se lží a ve lži, obelhávají velmi často sami sebe vším možným. „Proto odložte lež a mluvte pravdu každý se bližním, vždyť jste vespolek údy", napomíná křesťany v Efesu sv. Pavel (4,25).

 

Možná, ale namítnete, že člověk přece nemůže vždy říci pravdu, musí někdy lhát z jakési nutnosti nebo z nouze, aby předešel nějakému nedorozumění. A vůbec, lidé se často ptají na věci, po kterých jim není. Nebo jsem vázán určitým tajemstvím a někdo se snaží je ze mně dostat, třeba i vyhrožováním nebo i mučením. Jsou to opravdu někdy velmi těžké situace a přece nemůžeme lhát a tímto zlem si pomáhat k něčemu dobrému. Nemůžeme zde užít také falešného hesla, že účel světí prostředky. V takovém případě je možno užít takzvané zámlky - prostě mlčím nebo rozhovor otočím jiným směrem. Ptal jsem se kdysi jednoho muže na jeho práci. Nechtěl o tom mluvit a tak řekl: „Bavme se raději o počasí." Pochopitelně jsem se dále neptal.

 

Není také dobře zatajovat lidem těžce nemocným jejich skutečný stav. Nemocný má právo na pravdu o svém stavu, protože to může dokonce rozhodnout o jeho věčnosti. Je vlastně projev opravdové lásky k člověku, když ho taktně připravujeme na smrt. Skutečnost je někdy taková, že příbuzní nalhávají nemocnému, jak ještě bude běhat, jak pookřeje až přijde jaro. Nechtějí ho polekat, neupozorní ho nato, aby si dal svůj život do pořádku, přijal svátosti, aby byl připraven. Nemocný naproti tomu zas nechce polekat ty živé a proto mlčí a o svátosti raději nežádá. Nakonec to dopadne tak, že zemře, aniž by se smířil s Bohem i lidmi. Tohle by ovšem bylo téma na jednu promluvu. Není to v takových případech snadné, ale i zde platí Kristovo slovo: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, a co je nad to je ze zlého." Mt 5, 37.

 

Co by asi říkali dnešní lidé i mnozí křesťané příhodě, kterou čteme v životě sv. Jana z Kentu, který žil v 15. století. Jednou se vydal na cestu do Říma, na cestě ho přepadli lupiči a když ho o všechno obrali, tázali se ho ještě, zda ještě něco nemá. Když světec řekl, že už nemá nic, nechali ho být a zmizeli. Pak si ale vzpomněl, že si do oděvu zašil několik zlaťáků. Rozběhl se za lupiči, a řekl jim, že na ty peníze zapomněl. Nelhal, protože v tom rozrušení skutečně zapomněl. Lupiči se ocitli v rozpacích, něco takového se jim ještě nestalo. A co udělali? Vrátili mu všechno, o co ho před tím obrali. Dnešní člověk by asi řekl: blázen světec a blázni i lupiči, když mu vše vrátili. Bůh jistě soudí jinak! Ještě mnoho bychom mohli mluvit o pravdě a lži. Vždyť dnešní svět je lží jakoby prostoupen, všude se s tím setkáváme. Mnozí řeknou, že to jinak prostě nejde, kam bych přišel. Co k tomu všemu říká katechismus: „Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Máme povinnost ji ctít a dosvědčovat. Všichni lidé, protože jsou osoby, jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozeností pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se pravdy poznané a podle jejich požadavků zařídit svůj život." /2467/

 

Pravda, neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se při tom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví. /2468/ Proto učedník Kristův přijímá život v pravdě, což znamená vést prostý život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale při tom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou," tak čteme u sv. Jana /1,6/. Proto nežijme se lží, ale usilujeme o pravdu, pravdu hledejme a tím se co nejvíce přiblížíme k Pravdě samé, kterou je Bůh. Amen.

 

 

> ZPĚT <