Víra - to je styl života.
2. promluva
Co myslíte? Je snadné kázat o desateru nebo ne? K ilustraci dva příklady. Stěžoval si kdysi jeden věřící muž: "Už léta chodím každou neděli na mši svatou, a ještě jsem neslyšel našeho otce faráře kázat desatero. A přece to považuji za velmi důležité..." A musím se vám přiznat, že ani já jsem za dobu své kněžské služby nekázal soustavně desatero. A druhý případ: Jeden kněz kázal svým věřícím o osmém přikázání - pochopitelně nemohl se vyhnout promluvit též o nactiutrhání a pomlouvání. Na to dostal dopis od jedné zbožné věřící ženy: "Pane faráři, toto nám nekažte, kažte raději o mši svaté, to se lépe poslouchá..." Takže ne všichni věřící rádi poslouchají něco z desatera - ono to zasahuje do svědomí a ne vždy příliš jemně... Bohatému mladíkovi řekl Pán Ježíš: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání..."
A to první přikázání říká: "V jednoho Boha věřiti budeš!" Tedy na počátku naší cesty k věčnému životu stojí víra - nic jiného než víra. "Kdo ve mne věří, i kdyby umřel, bude živ." (Jan 11,25) A zcela nekompromisně zaznamenal evangelista Marek: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen - kdo však neuvěří, bude zavržen." (Mk 16,16) A v listě Židům čteme: "Bez víry se mu však nelze líbit, protože kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají." (Žid 11,6) A je to zcela logické - jak bych se mohl dostat k Bohu, v kterého bych nevěřil a vědomě ho odmítal?
Ovšem stačí k víře jenom to, že uznávám Boží existenci? Už jsme se zastavili u věty, kterou z vnuknutí Ducha Svatého řekla Alžběta Panně Marii: "Blahoslavená, která jsi uvěřila.." A dospěli jsme k závěru, že věřit, to neznamená jenom uznat Boží existenci, že je to něco víc: znamená to plně uvěřil Božímu slovu - Božímu zjevení - a zcela se Bohu svěřit.
Je mnoho těch, kteří uznávají Boží existenci, méně však je těch, kteří uvěřili Božímu poselství a ještě méně je těch, kteří se dovedou Bohu plně svěřit - ať v radosti nebo zvláště v bolesti... Přijmout za každých okolností vůli Boží, a to není vždy snadné. "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, jenž je v nebesích" říká Ježíš. (Mt 7,21)
A zde jsme u jedné skutečnosti, na kterou, bohužel, zapomíná mnoho křesťanů. Totiž, že víra je a musí být stylem života. Věřící člověk se musí ve všech okolnostech života projevit trochu jinak než nevěřící. I kdybych o víře nemluvil, lidé by měli poznat, že věřící jsem - poznat ze způsobu myšlení, ze způsobu vyjadřování, mluvení, z celého mého jednání, z mých základních postojů.
Vezměme si to první a nejdůležitější: můj základní postoj k Bohu! Zde nám může dobře posloužit dnešní první čtení: Abram - Abraham. Zjišťuje, že k němu mluví Bůh: "Vyjdi ze své země." a on jde, i když neví kam. Později tentýž Bůh mu řekne: "Vezmi svého syna, svého jediného syna - a obětuj mi ho." Abraham je ochoten to splnit - nemudruje, nehádá se s Bohem, nereptá proti němu: uvěřil a bylo mu to přičteno ke spravedlnosti. Mohu si položit otázku pro své svědomí: jaký je můj postoj k Bohu - je to on, který je na prvém místě v mém životě, nebo je tam nějaká moderní modla, které se doslova klaním? Modlářství nepatří někam do starověku, modlářství v jiné podobě existuje podnes...
Jestliže mluvíme o postoji k samému Bohu, nemůžeme se nezmínit o postoji věřícího katolického křesťana k církvi. Dnes jsou mnozí, kteří říkají: "Ježíš ano, církev ne.." Koho si ale představují pod slovem "církev"? Asi jen papeže, biskupy a faráře - jenže ono to tak není - i ty jsi "církev" i tvá rodina je "domácí církev" - a jestliže kritizuješ církev, potom se prvně podívej na sebe, podívej se na svou rodinu, na své dospělé děti a přestaneš kritizovat a budeš se snažit pro svou církev něco udělat, při nejmenším se budeš varovat každého pohoršení..V Konstituci o církvi z II. vat. koncilu čteme: "Laici jsou povoláni hlavně k tomu, aby jejich prostřednictvím byla církev přítomna a činná na oněch místech a v oněch okolnostech, kde pouze s jejich pomocí se může stát solí země..."/čl. 33/ Skrze papeže je církev přítomna tam, kde je papež, skrze biskupa, kde je biskup, skrze kněze, kde je kněz, skrze tebe, kde jsi ty: ve škole, na pracovišti, v rodině, v autobuse, na silnici, při zábavě...Tam ji zpřítomňuješ, reprezentuješ, tam zjevuješ nebo také zatemňuješ její tvář. Tam za ni neseš odpovědnost.
A jaký je váš postoj k životu? V naší době se mnoho mluví o daru života a přece vidíme, jak mnozí - často i ti, kteří si říkají věřící - nemají k životu dobrý postoj... Nemyslím ani tak na mladé lidi, kteří hazardují se svým životem, myslím spíše na ty, kteří zabíjejí nenarozené. Matka Tereza říká: "Buď život existuje a potom si zaslouží veškerou úctu a ochranu od samého početí, nebo život vůbec neexistuje." A nejednou slyšíme z úst starší věřící ženy: "Co měla ta naše Mařenka dělat? Ozvalo se třetí dítě a co by si s třemi počala? To jí přece nemůže mít nikdo za zlé, že se ho zbavila - vždyť stát to dovoluje." A tato žena chodí ke zpovědi a k svatému přijímáni a takové smýšlení nepovažuje za žádný hřích - to že je postoj věřícího člověka? Ale díky Bohu, máme - ještě ženy, které mají i v této věci skutečný postoj víry. Nedávno v KT vydala jedna taková žena svědectví. Lékař ji strašil, že dítě bude postižené, že to bude debil.. A ona řekla: "I kdyby tomu tak bylo, já si je ponechám, je to moje dítě.." "Tak to si běžte rodit někam do lesa, ne k nám.." rozkřikl se na ni. Odešla - šla jinam - a dítě se narodilo úplně zdravé, jak po stránce tělesné tak duševní... To je postoj víry, opravdové, nefalšované...
V naší době je také aktuální, zda máme jako věřící správný postoj k majetku, k penězům... Je také naši povinností starat se i o hmotné věci, potřebné k životu. Vždyť Bůh sám svěřil člověku zemi - vzdělávej ji, starej se o ni... I z tohoto správcovství budeme jednou souzeni - ano, a to je ten postoj víry k majetku: jsem jenom jeho dočasným správcem, nikoliv absolutním vlastníkem. V podobenství říká Pán boháčovi: "Blázne, ještě této noci požádám tvou duši, a čí bude všechno to, co jsi nashromáždil?" Věřící křesťan ví, že jeho majetek je sociálně zatížen - že je totiž povinen ze svého zvláště nadbytečného majetku poskytovat těm, kteří - často bez vlastní viny - žijí v nouzi. Věřící křesťan ví, že chamtivost, chtivost po majetku je příčinou všeho zla - i v tom našem současném světě... Pán nám říká: "Dejte si pozor a varujte se každé lakoty, protože život člověka nezáleží v tom, že má nadbytek majetku.."
S tím také souvisí postoj křesťana k práci, k zaměstnání. Jeho práce má mít pečeť poctivosti, svědomitosti a odpovědnosti - a to i tehdy, když se mu zdá, že není za svou práci spravedlivě odměněn. Může se spravedlivě hájit, ale nikdy nemá svou práci odbýt...
Na to ukazuje Pán Ježíš v podobenství o hřivnách - služebník líný byl spravedlivě potrestán. Znal jsem jednoho důlního inženýra. Nikdy neskrýval svou víru a přesto obstál na svém místě i v době tvrdé totality - proč? Protože své práci nejen rozuměl, ale dělal ji s plnou odpovědností a poctivostí...
Takhle bychom mohli pokračovat a probírat jaké postoje má mít křesťan v různých životních situacích - postoj k manželství, mladí věřící postoj v mravní čistotě v době dospívání a před manželstvím, postoj k utrpení a nakonec i k smrti... Aniž by věřící o své víře mluvil, z jeho života by mělo být poznat, že je věřící, že to s vírou myslí opravdu vážně, že pro něho víra znamená styl života.
První křesťané neměli veřejné kostely, lidé je neviděli "chodit do kostela" a přece je poznávali, že jsou prostě jiní...
My máme kostely, jsou hodně vidět - my do nich chodíme a je nás také "vidět" - ale je to "vidět" i v našem všedním životě, je to vidět v životě našich rodin, je to vidět na pracovištích? To už je otázka pro každého z vás...
V horském kázání nám říká Ježíš: "Vy jste sůl země - jestliže sůl se zkazí, k ničemu se nehodí, jen aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí. Vy jste světlo světa - Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili Otce v nebesích ..."
Doba postní nás volá k pokaní - ale to opět není jen nějaká modlitba navíc, či trochu postu - pokání to je především "změna smýšlení" - využijte tedy této doby k tomu, abyste si ověřili a zkontrolovali své základní postoje podle víry, podle evangelia - ze špatných postojů postojů nemůže vyrůst dobrý křesťanský život, i kdybyste sebevíce dbali na své zevnější skutky - Bůh se dívá do srdce, ne na zevnějšek. Ptejte se, zda lidé kolem vás, vaše děti, sousedé, spoluzaměstnanci, spolužáci mohou na vás poznat, že jste věřící, ne podle vašich slov, ale podle skutků ... A nezapomeňte prosit: "Pane, rozmnož naši víru.." Amen!
