Nevezmeš jména Božího nadarmo.

 

5. promluva o Desateru: 2. přikázání Boží

 

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval."Ex 20,2-17, Dt 5,6-21

Když slavíme slovanské apoštoly sv. Cyrila a Metoděje, našimi kostely se nadšeně nese píseň „Ejhle oltář". Kolik je v ní obsaženo pravdy a povzbuzení. Jen se nad tím více zamyslet a ne jen mechanicky zpívat. Tak ve sloce před evangeliem stojí: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté, moudrost nebes povždy vážili, Bohu sloužiti se snažili." A my jsme nahlédli do této studnice Boží moudrosti, když jsme zde uvažovali o prvním přikázání z desatera „V jednoho Boha věřiti budeš". „Abraham uvěřil a bylo mu připočteno ke spravedlnosti," říká toto Boží slovo, uvěřila i Maria a Písmo ji prohlašuje za „blahoslavenou." Uvěřil i „nevěřící" apoštol Tomáš a Pán mu říká: „Že jsi mě viděl, věříš, ale blahoslaveni jsou ti, kteří neviděli a přesto uvěřili." Ale víme také, že věřit znamená i podle víry žít, víra bez skutků je mrtvá a nic neprospívá. Víra, to je styl života, připomenuli jsme si posledně. Hříchy proti víře jsou nevěra, pověra, zanedbávání modlitby, svatokrádež, reptání proti Bohu, modloslužba, spiritismus, věštění atd. I dnešní člověk, který víru ztratil, propadá často těmto náhražkám pravé víry. To ho však nemůže uspokojit, zůstává beznadějně prázdný. „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe, a nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě." To je dějinná zkušenost člověka, jak ji vyjádřil už sv. Augustin.

 

Ale přejděme již k druhému přikázání. Opět otevřeme Písmo svaté. V 2. knize Mojžíšově a úplně souhlasně v 5. knize Mojžíšově čteme: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval." Katechetická formule je kratší: „Nevezmeš jména Božího nadarmo." Ale všimněme si dobře: je to jediné přikázání z desatera, které má klausuli o trestu - nemůžeme proto říkat, že snad není tak důležité. Naopak Pán Ježíš sám ve své modlitbě klade důraz na úctu k Božímu jménu: „Posvěť se jméno tvé." A dává to hned na první místo. Myslíte, že by to tak zdůrazňoval, kdyby braní jména Božího nadarmo bylo maličkostí?

 

A proč tomu tak je? Protože samo jméno označuje určitého nositele - není prázdný zvuk. Když uslyšíš jméno své matky nebo otce, tak se ti okamžitě vybaví, jakoby stáli před tebou. Jistě by ti nebylo jedno, kdyby jejich jména někdo vyslovoval pohrdavě, posměšně, zlehčoval je. A co jméno Boží, ať už je v jakékoli formě? To může člověk beztrestně pohrdavě zlehčovat?

Katechismus o tom říká: „Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující jméno Boží. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté." Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. /2143/ Z toho vyplývá, že jméno Boží smíme a můžeme vyslovovat jen tehdy, když Boha chválíme velebíme a oslavujeme. To znamená, když se modlíme, nebo svou modlitbu zpíváme, když o Bohu vážně hovoříme - v hodinách náboženství i jindy.

 

Staří židé měli ke vlastnímu jménu Božímu „Jahve" takovou úctu, že je raději ani nevyslovovali, ale opisovali je jinými výrazy. Víme, že za porušení tohoto příkazu byl u nich i trest smrti.

A co my křesťané i nekřesťané naší doby? Jen se podívejte hlouběji do svého života a svědomí. Neříkejte: „To bylo jen když jsem se ulekla." Ani tam to nemá místo, kdybys na to nebyl zvyklý jindy, ani v úleku bys zbytečně jméno Boží nevyslovil. A všimněte si, kolik toho je v běžných rozhovorech lidí v autobuse, v obchodech, na ulici, při zábavě, jak se tento hřích dnes vyskytuje v rozhlasových a televizních reportážích, zkrátka všude. Pravý věřící by měl svou víru vyznat i tím, že Boží jméno nikdy zbytečně nevyslovuje. To zkrátka nepatří do jeho běžné řeči. Když je to pak ve hněvu, ve zlosti, je to těžký hřích, ztráta milosti Boží. Platí zde slovo Písma: „Bůh se nenechá posmívat." S braním jména Božího nadarmo souvisí také klení a proklínání - většinou je to užívání cizích slov, která označují něco posvátného - co souvisí se jménem Božím, s bohoslužbou, posvátnými osobami anebo místy. Klení je vždy známkou hrubé povahy - a je-li to ve zlosti, je to těžký hřích a mnohdy i velké pohoršení. Velmi nehezké je, když kleje dívka nebo žena, ať už je věřící nebo nevěřící. Místo aby formou své řeči vnášela do svého prostředí jemnost a ušlechtilost, toto prostředí kazí snad více než muž, protože to nikdo od ní neočekává.

 

Víte, někdy lidé říkají: „Proč mě Pán Bůh trestá? Život je samá bolest a neštěstí." Přitom si neuvědomují, jak často Boha urážejí braním jeho jména nadarmo nebo klením. „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval."

Nejtěžší urážkou jména Božího je rouhání. Někdy si to i věřící pletou s reptáním proti vůli Boží. To je docela něco jiného: Reptání je hřích proti prvnímu přikázaní a spočívá v tom, že člověk je krajně nespokojen s určitou události svého života, spíše Bohu něco vyčítá.

Ale rouhání se dopouští ten, „kdo vnitřně nebo navenek pronáší nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, špatně a posměšně mluví o Bohu, a jeho slovům chybí úcta k Bohu". Zákaz rouhaní se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem. Rouháním je také uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke zločinu vede

k odmítání náboženství. Samo o sobě je těžkým hříchem. /Katechismus 2148/

 

I zde platí Boží slovo: „Bůh se nenechá posmívat." Vzpomeňme ze Starého zákona na babylonského krále Baltazara. Při hostině pili z posvátných nádob, které jeho otec Nabuchodonozor přinesl jako kořist z jeruzalémského chrámu. Na stěně se ukázala tajemná ruka a napsala tam tři slova: „Mene, tekel, fares" (spočetl, zvážil, rozdělil) a ještě téže noci byl Baltazar zabit. Vzpomeňme na Ježíšovy nepřátele pod křížem. Smáli se mu, tupili, vyzývali ho, aby sestoupil z kříže. Jaký trest je později stihl. Vzpomeňme na veliké zemětřesení o vánocích 1906 v Mesině na Sicílii, kde zahynulo 60 tisíc lidí. Před vánocemi se v ulicích objevily plakáty s nápisem: „Ježíšku, jsi-li nějaký, pošli nám zase jednou zemětřesení." Vzpomeňme na zkázu lodi Titanic v r.1912. Na boku lodi bylo vyzývavě napsáno: „Nepotřebujeme ani Boha, ani církev." Kdosi ještě před odjezdem z přístavu stačil napsat svým rodičům: „Jsem si jist, že tato loď do Ameriky nedopluje." Vzpomeňme i na naše Lidice. Po první světové válce tam učitel ateista vynesl ze školy kříže a spolu s dětmi je pálili na humnech Horákova statku. Víme, jaká tragedie se tam pak odehrála v druhé světové válce. Dnes tam stojí kříž. Když tam ovšem pojedete, tak vám to nikdo neřekne. A bylo by těch příběhů daleko více. Bůh se nenechá posmívat.

 

K druhému přikázání patří také ještě přísaha a slib. Udělat slavný slib anebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí, co se říká. Znamená to dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Je to tedy těžkou urážkou Boží, když někdo volá Boha za svědka a při tom lže nebo už předem ví, že svůj slib nesplní. Toto se týká i manželského slibu, který je zároveň spojen s přísahou. Boží zjevení samotnou přísahu nezakazuje, ale lidské svědectví musí být ve shodě s Boží autoritou a pravdou. Většinou se přísaha vyžaduje, kde chybí dostatečné důkazy určité události. Ale i tak Pán Ježíš varuje před přísahou: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš Pánu své přísahy. Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte. Ale vaše řeč je ano, ano, ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého." /Mt 5,33/ Je samozřejmé, že dovolávat se Božího svědectví při různých malichernostech, je také urážkou Božího jména. Přísaha by nebyla vůbec třeba, kdyby člověk mluvil vždy pravdu.

 

Co se týká slavného slibu Bohu, je dobře, když se věřící nejdříve poradí se svým zpovědníkem. Stane, že někdo v nemoci slíbí, že až se uzdraví, že vykoná něco mimořádného, a potom s tím má velké těžkosti a nesnáze. Není také správné, když vážně onemocní dítě a matka v touze, aby se uzdravilo, slíbí Bohu, že je později věnuje duchovnímu stavu. Může pouze si udělat předsevzetí, že se bude snažit tak je vychovávat, aby mohlo být Bohem povoláno, ale vše nechávat na Boží vůli. Neuvážené sliby přinášejí vždy těžkosti.

Možná, že někteří z vás už byli na poutním francouzském místě La Salettě. A jestli pak víte, co bylo jádrem tehdejšího jediného zjevení Panny Marie? Bylo to 19. září 1846, kdy se Panna Maria ukázala dvěma pasáčkům Melanii a Maximovi. Stěžovala si na dva hříchy tamějších věřících. „Od času, co trpím pro vás! Nechci-li, aby můj Syn vás opustil, musím ho neustále prosit, a vy lidé na to nedbáte. Vytýká vám: Dal jsem šest dní k práci, sedmý den jsem vymínil sobě a lidé mi ho nechtějí dopřáti. Rovněž ti, kteří jezdí, hospodáři a čeledíni, nedovedou zakřiknouti, aby do toho nemísili jméno mého Syna: Tyto dvě věci právě zatěžují tolik jeho rámě. Když jste nacházeli brambory zkažené, kleli jste a brali jste k tomu nadarmo jméno mého Syna." A můžeme si položit otázku: Polepšili se v této věci věřící za tu dobu? Asi sotva. A je vůbec otázkou jaká je kultura našich řečí, toho, co vychází z našich úst.

 

Snad denně většina z vás říká tu prosbu „Posvěť se jméno tvé", možná i několikrát za den. Ať tedy také podle toho mluvíte, neboť jméno Páně je svaté!


 

> ZPĚT <