Cti otce svého i matku svou ...

7. promluva: První část o 4. přikázání - Autorita v rodině

V minulých úvahách jsme probrali, i když ne do detailů, první desku desatera, první tři přikázání, která určují náš vztah k Bohu. Pán Ježíš je shrnul v jedno přikázání a to největší - přikázání lásky k Bohu: „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své mysli, z celé své síly...." Pán chce, abychom svůj vztah k Bohu utvářeli nejen z povinnosti, ale na základě lásky - kdo Boha miluje nade všecko, kdo mu dává první místo ve svém životě, bude také plně věřit jeho slovu, jeho zjevení. Bude se umět Bohu ve všem svěřit, v radosti, ale zvláště v bolesti. Nebude pro něho těžké mít v úctě jméno Boží, nebude je brát nadarmo, nebude se rouhat. Nebude pro něho těžké světit neděli, den Páně. Bude si vědom toho, že jaká neděle, takový život a taková i smrt. První deska desatera - to je základ, to je zdroj, ze kterého pramení další přikázání, druhá deska desatera, která formuje náš vztah k sobě a k lidem, k bližnímu. Pán Ježíš shrnul přikázání této druhé desky do druhého hlavního přikázání: „Miluj bližního svého, jako sebe samého. To čiň a budeš živ."

Dnes se často setkáváme s lidmi, kteří zdůrazňují právě tuto druhou desku desatera, o první mlčí. Často připomínají lásku k bližnímu, ale už ne lásku k Bohu. Kdysi jsem seděl u holiče a zatím co on šlechtil mou hlavu, snažil jsem se trochu zušlechtit jeho duši. Při tom rozhovoru on najednou říká: „Cožpak těch sedm přikázání je něco špatného, kdyby je lidé zachovávali, bylo by jistě lépe." A ptám se ho: „Kterých sedm?" „No, od toho čtvrtého po desáté." „A co ta první tři přikázání - to už k tomu nepatří?" ptám se ho, ale na to mi neodpověděl. O tom už nechtěl slyšet. Když bychom ovšem takto smýšleli o desateru, podobali bychom se stavebníkovi, který staví dům bez základů. A tak zkušenost naší současnosti nás učí: zdůrazňuje se humanita, humanismus, solidarita, církvi se snad ještě přiznává její charitativní poslání a činnost - a při tom se rozpadají rodiny, rozpadají se manželství, zabíjejí se ve velkém nenarození, propadají se miliardy někam do prázdna a nikdo není vinen. Korupce u mocných tohoto světa, občanské války, nárůst kriminality všeho druhu. Jako podhoubí se nezadržitelně šíří nemoc AIDS, důsledek pošlapání lidské důstojnosti odmítnutím 6. a 9. přikázání. Druhá deska desatera musí být nutně zakotvena v první desce, láska k bližnímu nemůže existovat bez lásky k Bohu a naopak. Sv. Jan ve svém 1. listě mluví mnoho o lásce jak k Bohu, tak k bližnímu - mezi jiným tam říká: „Říká-li kdo: Miluji Boha, ale při tom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" /4,20/

A z těch bližních nám všem nejblíže stojí nebo stáli rodiče. Proto na prvním místě na druhé desce stojí: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi." Druhé přikázání - jediné z desatera - obsahuje varování, výstrahu, hrozbu trestem. Čtvrté přikázání - také jediné z desatera - má naopak přislíbení. Ne až to dobré ve věčnosti, ale už tady na zemi je přislíben dlouhý a dobrý život. Je z toho vidět, že Bohu mnoho záleží na vztazích v rodině, na této základní buňce lidské společnosti i církve. To proto, že život v rodině se nutně přelévá do života společnosti. Je to jako s řekou: ta se vytváří z malých potůčků, potoků a říček, které se slévají v jeden mohutný proud. Ten je buď čistý nebo špinavý, podle toho, co sebou přinášejí tyto přítoky.

Má-li být každá rodina takovým zdravým a čistým přítokem do mohutného proudu lidského společenství, je nutné, aby v ní vládl určitý řád a ten je dán čtvrtým přikázáním. Bez tohoto řádu se život v rodině stává těžkým a neradostným. Především toto přikázání ukládá dětem, aby své rodiče ctily, milovaly a je poslouchaly. Tak to často zdůrazňuje už Starý zákon. Tak v knize Sirachovcově čteme: „Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?" /7,27/ Úcta se projevuje zdvořilostí, prosbou, poděkováním, upřímnou odpovědi na otázku. Naproti tomu stojí odmlouvání, pošklebování, drzé chování. Myslím, že toto nemusím dále rozvádět, ale vy malé i velké děti byste na to měly dnes více pamatovat, nechcete-li mít špatný život už na této zemi. Nejvíce se však úcta a láska projevuje poslušností a ochotou pomáhat. „Dodržuj můj synu příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky. Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš bude se s tebou stýkat," tak čteme v knize Přísloví /6,20/

A svatý Pavel napomíná: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů."/Kol, 3,20/ Jak je to zahanbující, když větší děti ani na veřejnosti své rodiče neposlechnou, natož potom doma. To se pak později přenáší do školy, do učení, na pracoviště - neúcta, nedbání příkazů nadřízených. Příklad Ježíš Kristus „byl jim poddán".

I když děti vyrostou, jsou plnoleté, mají i nadále respektovat své rodiče zvláště, když s nimi žijí doma. Dokud jsi s rodiči doma, mladý muži, či dívko, jsi povinen dbát řádu rodinného života. Úcta a láska k rodičům nepřestává s plnoletostí, jak si mnozí myslí. Víme, možná mnozí sami máte tu zkušenost ze své rodiny, kolik rozladění, hádek způsobí v rodině neposlušnost a neúcta dětí k rodičům.

Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům v jejich stáří. Podle možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v době nemoci, osamocení, nemohoucnosti. Několik vyznání, svědectví: Říká jedna starší žena: „Osm let jsem mladým vařila, prala, starala se o dvě děti, aby mohli chodit do práce. A potom mi snacha řekla: Teď už vás nepotřebujeme, mohla byste jít ke své dceři." Špatná odměna, že? Svědectví trochu jiné: V jedné farnosti jsem asi třikrát za rok navštěvoval nemocnou stařenku, zpovídal a přinášel Tělo Páně. Ležela na lůžku, trápena revmatismem nemohla se ani posadit. Opatrovala ji její dcera a ta říkala: „Měla jsem výhodné zaměstnání, ale nechala jsem toho, nedokázala bych dát maminku do cizích rukou." To trvalo asi deset let. A snad ještě jedno svědectví: Na úřadě sociálního zabezpečení se dožadují manželé, aby jejich maminka byla přijata někam do domova důchodců. Pracovnice se jim snaží vysvětlit, že není tolik místa a že by pro maminku bylo jistě lépe, kdyby mohla zůstat doma a že dcera by na to dostala i určitou finanční částku, ale nic to nepomohlo, trvali na svém.

Jak přiléhavě a hezky o tom mluví SZ v knize Sirachovcově: „Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet." Domovy důchodců jsou jistě dobrá zařízeni, ale mělo by to být jenom pro ty, kteří už nikoho na světě nemají, kdo by se o ně staral. Děti, které se rády zbavuji svých nemohoucích rodičů, velmi snadno se mohou dočkat toho, že i oni jednou skončí v takovém domově a potom budou vzpomínat, ale už bude pozdě.

Čtvrté přikázání však ukládá i povinnosti, které mají rodiče vůči svým dětem. I rodiče mají své děti ctít, milovat a je dobře vychovávat. Katechismus o tom říká: „Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušní vůle nebeského Otce."/1222/ Kde rodiče sami dbají Božích přikázání, kde rodiče se snaží svým dětem vytvářet radostné rodinné prostředí, kde si rodiče udělají na své děti dostatek času, kde místo televize se snaží s nimi hovořit nebo číst dobrou knihu i Písmo svaté, kde jdou před svými dětmi svou vzájemnou láskou a porozuměním, kde dokonce jsou sto před dětmi uznat svou chybu a dětem se i omluvit, když jednali nesprávně, tam nemusí mít obavy, že se jim výchova nepodaří, nemusí mít obavy, že děti k nim ztratí důvěru, nebo že jim budou utíkat z domu. Sv. Pavel napomíná otce: „Vy otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně."/Ef 6,4/ Dnes je třeba zvlášť děti chránit před negativními vlivy naši doby - učit je, aby nemarnili čas před televizí, podívat se, co děti čtou, zaopatřit jim, předplatit náboženské časopisy, občas koupit dobrou náboženskou knihu, mít doma obrázkovou bibli pro ty nejmenší. Dohlédnout jaké mají kamarády, kamarádky. Když byl sv. Jan Bosko malý chlapec, říkávala mu maminka: „Nechoď s chlapci, kteří sprostě mluví." Je také nutné chránit děti před konzumním stylem života - jsou děti, které všechno mají, všechno si na svých rodičích doslova vydupou - ale to není dobrá výchova, život jim také nebude všechno dávat.

A ještě na jednu věc bych rád upozornil. Když děti dospějí, mají právo a povinnost zvolit si své povolání a svůj životní stav. Rodiče mohou obezřetně radit, ale ne nutit. Nejedno duchovní povolání bylo zmařeno odporem rodičů, nejedno manželství bylo vinou příliš starostlivé maminky rozbito. Věřící rodiče by měli svým dospělým dětem především pomáhat svým příkladem a svou modlitbou - vyprošovat jim světlo Ducha svatého, aby dobře volili svůj životní stav, aby si dobře volili i své životni partnery. Prosit za ně a leccos na ten úmysl obětovat. Mnoho by se dalo ještě na toto téma hovořit, ale na závěr uvedu, něco, co by vás rodiče mělo povzbudit.

Ptala se kdysi jedna dosti urozená dáma německého politika Windthorsta: „Chtěla bych se nechat fotografovat. Co myslíte, v jakém postoji bych se na obraze vyjímala nejlépe?" Vynikající a hluboce věřící politik odpověděl: „Nechte se fotografovat, jak spínáte ručky svého dítěte k modlitbě. To je nejkrásnější postoj, který matce nejlépe sluší." K tomu můžeme ještě přidat obraz svaté Anny, jak u ní stojí malé dítě - Maria - a matka jí otevírá Písmo, aby ji zvěstovala Boží zjevení. Společná modlitba a společný stůl - to jsou v křesťanské rodině dva zdroje, kde se utvářejí vzájemné vztahy, kde se utváří soulad, harmonie, láska. Bůh nedal nadarmo ke 4. přikázání příslib: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi". Bůh jistě nemluvil nadarmo. On je věrný ve svých slibech, si dobře promyslete své rodinné vztahy, špatné hleďte odstranit, dobré posilujte.

Amen.

> ZPĚT <