Cti otce svého i matku svou ...

  

8. promluva: Druhá část o 4. přikázání: Autorita občanská a církevní a vztah věřícího k ní

 

  

Původně jsem předpokládal, že 4. přikázání věnuji jen jednu promluvu - ale nedalo mi to: i dnes o tom budu mluvit. Ale trochu jinak než možná očekáváte. Řek1i jsme si, že rodina je základní buňkou lidského společenství, křesťanská rodina je malá „domácí církev", která už svou existencí, přítomností, má oživovat tento svět. Přirovnali jsme celé lidské společenství k mohutné řece, do které se vlévají malé potůčky a potoky lidských životů, zvláště rodin. Podle toho, jak čisté nebo špinavé jsou tyto přítoky, podle toho je čistý nebo špinavý život společnosti. Křesťanská rodina by měla být vždycky přítokem čistým a zdravým, měla by dávat lidskému společenství hodnoty ducha - víru, lásku, radost. Věřící rodina by měla být malou, ale zdravou oázou v duchovní poušti dnešního lidstva. Jako u oázy v poušti poutníci naleznou osvěžení, odpočinek, načerpají sílu k další cestě, tak by opravdová věřící rodina měla být osvěžením, radostí a povzbuzením k dobrému životu i ostatním rodinám ve svém okolí. Bohužel, takových rodin není jistě mnoho. A přece, neobnovíme-li naši rodinu podle evangelia, neobnovíme ani tento svět.

Nový katechismus, nejen ten, ale i dřívější katechismy v pojednání o čtvrtém přikázání, řeší také vztah mezi lidmi i ve veřejném životě. Žijeme v obcích, v národě, ve státě, v církvi. Katechismus k tomu říká: „Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje také ctít všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch." /2234/ V obci musí být starosta, na okrese přednosta, ve státě nějaká vláda - ono je někdy dost nedostatků a nepořádků, když tyto instituce jsou, natož kdyby vůbec nebyly. Otevřeme-li Písmo svaté, najdeme tam dost míst, kde se tím setkáváme. Například Josef a Maria se podřizují nařízení římského císaře o sčítání lidu - nebylo to nic proti Božím zákonům, proto poslechnou, i když taková nařízení mnoha židům v té době byla protivná. Ale v plánu Božím to mělo daleko důležitější místo a naplnění proroctví. Židé později pokoušejí Pána Ježíše: „Máme platit císaři daň, nebo ne?" „Ukažte mi peníz daně." říká jim Pán. Ukázali. „Čí je tento obraz a nápis?" Odpovídají: „Císařův." "Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího." Z toho později svatý Pavel vyvozuje: „Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest." /Řím 13,7/ Tím se řídili první křesťané ve státě, který je vlastně pronásledoval a oni tímto postojem tento pohanský stát přemohli. Z té doby se zachoval list k Diognetovi, kde se píše: „Křesťané bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci - podílejí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci. Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony. Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal a není dovoleno z něho sběhnout." První křesťané nedělali žádné krvavé revoluce - spíše naopak, sami trpěli mnoho pronásledování a přece nakonec zvítězili.

Zde bych zvláště chtěl připomenout tři důležité věci: dnes si své představené, své poslance a vládu volíme. Říká se demokraticky. Ale nemusíme si my, věřící, přiznat, že ve všech volbách, jaké se u nás konaly, jsme vlastně zradili? Ano, církev nikomu nebere svobodu vlastního rozhodnutí - ale srovnává se to ve svědomí věřícího, když volí stranu, která svým zaměřením je veskrze ateistická? „Nelze sloužit dvěma pánům, nelze kulhat na dvě strany, nelze sedět na dvou židlích." Jak snadno se dají i věřící zmanipulovat nafouknutými sliby některých politiků, třeba i tím, že některý se dá vyfotografovat jako kmotr při křtu. To je jenom zaslepenost, veliká lež a zneužití náboženství k politickým cílům.

Druhá věc je ta: Vatikánský koncil na vícekrát připomíná věřícím laikům, aby se více zapojovali, angažovali ve veřejném životě. Proč ponechávat tuto moc nevěřícím, když máme schopné muže a ženy, kteří by byli sto tato místa zastávat, mohli by zabránit lecjakému zlu. Proč došlo u nás k tomu, že mnozí funkcionáři bývalého režimu sedí ještě dnes na důležitých místech a klidně pracují metodami dřívějšího stylu? Jistě i proto, že naši věřící laici to odmítali, i když to bylo některým i nabízeno. Nepomůže nám potom kritizovat, nadávat a podobně.

Třetí věc, velmi důležitou, připomíná sv. Pavel v listě Timoteovi: „První věc, ke které tě vybízím, je toto: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a všechny ty, kdo zaujímají odpovědné postavení, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v samé zbožnosti a počestnosti." /1 Tim 2,1/ Slyšeli jsme dobře? Místo kritizování - modlitba, i když jsou třeba nevěřící a staví se proti církvi. Modlitba - to je pravá zbraň křesťanů a chcete-li pak je to i půst! Gándhí ho přece úspěšně použil vůči Angličanům.

Ovšem, světská moc - protože je většinou v rukou nevěřících - aby si udržela pozici, často dovoluje lidem, co jim vyhovuje, ale je to proti zákonům Božím. V naší době to jsou zvláště potraty, rozvody a možná i jiné věci. Tady platí Petrovo vyznání, které pronesl před veleradou: „Více je třeba poslouchat Boha, než lidi." Je to přímo tragické, když starší věřící žena často přistupuje ke svátostem a při tom klidně schvaluje úmyslný potrat své dcery: „Co měla chudák dělat, co by si počala se čtyřmi dětmi." Bohužel i v této věci dost věřících selhává, nechá se ovlivnit, zmanipulovat všelijakým povídáním v televizi či rozhlase. Bůh věřícím dává v této době velkou možnost osvědčit se ve víře i v této věci. Nedávno to řekl sv. Otec o Polsku: „Národ, který zabíjí své vlastní děti, nemá naději na budoucnost."

My věřící však také vytváříme nejen občanské, ale především duchovní společenství - církev. I té dal Ježíš určité představené, určitou organizaci, protože bez toho by církev nemohla plnit své poslání: jít do celého světa, učit všechny národy. O vztazích mezi věřícími laiky a ustanovenými pastýři církve je hodně psáno v Konstituci o církvi z posledního koncilu a také v encyklice Jana Pavla II. Christifideles laici. V Konstituci například čteme: „Laici, jako všichni věřící, mají nárok přijímat od posvátných pastýřů duchovní poklady církve, hlavně pomoc vycházející z Božího slova a svátostí. Ať vyjevují všechny své těžkosti a touhy svým pastýřům svobodně a s důvěrou, která je hodna Božích synů. Ať přijímají ochotně a s křesťanskou poslušností vše, co rozhodnou pastýři jakožto zástupci Kristovi a učitelé a vedoucí církve. Následují v tom příklad Krista, který svou poslušností až k smrti otevřel pro všechny lidi blaženou cestu ke svobodě Božích dětí. Při svých modlitbách ať nezapomínají doporučovat Bohu své představené."

Naproti tomu ukládá tato konstituce duchovním pastýřům, aby uznávali a podporovali důstojnost laiků a jejich odpovědnost v církvi, aby využívali rádi jejich moudrých rad, svěřovali jim s důvěrou úkoly i z vlastního podnětu. Koncil si přeje, aby se mezi laiky a pastýři vytvářely jakési rodinné vztahy, aby laici měli větší vědomí odpovědnosti za život církve.

Je to dost teoretické a učené, ale dočteme se tam všechno, co je třeba v dnešní církvi. Je potřeba, vytvářet lepší vztahy mezi vámi věřícími a námi pastýři. Abyste si více uvědomovali, že život církve je také ve vašich rukou a že každý z vás nese za dnešní církev odpovědnost. Nestačí přece, že v neděli přijdete do kostela a dáte nějaký drobný peníz na jeho potřeby, nebo že jednou dvakrát do roka přijmete svátosti.

Trochu legrační ilustraci. V jedné farnosti od silnice ke kostelu je dosti dlouhé schodiště - jiná cesta tam není. V zimě napadla spousta sněhu. I vstal otec duchovní a dívá se co s tím. Na mši svatou přijde několik starších lidi. Jak se tam dostanou? I šel se pan farář podívat, kdo odklízí sníh u školy? Snad pan ředitel, ale kdepak, na to přece má školníka. Šel dál ke zdravotnímu středisku. Kdo tam odklízel sníh? Snad lékaři nebo sestry? Šel ještě ke třetí instituci v té vesnici - k zemědělskému družstvu. Viděl snad pana předsedu s lopatou, jak odhazuje sníh? Ale kde, na to jsou přece jiní lidé! Ve farním společenství to však zůstalo na farářovi - a tak vzal lopatu a koště, hezky se zapotil a potom šel do chladného kostela. Víte, co z toho může být. Jenom nechtěl, aby některá ta babička nespadla a nepolámala se. A takových podobných situací je spousta. Člověk by si někdy řekl: „Nestydíte se vy věřící za takový postoj? Přece nenecháte starého faráře, ať to dělá sám? Kolik farností je bez kostelníka, kolik farností je bez ministranta, kolik farností nemá uklízečku kostela. V jedné farnosti řekla jedna věřící žena: „Ať to uklízí farská hospodyně, však za to bydlí na faře zadarmo. Té hospodyni je více jak sedmdesát let."

Ale když věřící žádají svatbu nebo pohřeb, musí to být se vší slávou: „Vždyť my jsme přece dobří věřící, a ten náš nebožtík, to byl někdo! Však jste ho, pane faráři, jistě viděl o velikonocích v kostele. Každé velikonoce chodil, nikdy nevynechal."

A ještě aktuální připomínka. Jednou v Kafarnau přišli za Pánem Ježíšem výběrčí chrámové, to jest církevní daně. Pán naznačuje Petrovi, že On by ji vlastně platit nemusel. Ale říká Petrovi: „Abychom jim nedali pohoršení, hoď udici a rybě, kterou chytíš, otevři ústa a najdeš v nich peníz. Ten vezmi a zaplať tuto daň."

Mluví se dnes hodně o odluce církve od státu, o tom, že věřící budou muset více přispívat na hmotné potřeby církve. Jak to asi dopadne? Jsou na to různé reakce: spíše asi dají ti, kteří toho sami moc nemají, než ti kteří jsou bohatí. Také už jsem slyšel jednou „věřícího": „Dokud se v církvi nic neplatí, tak v ní jsem, až se bude platit, tak z ní vystoupím." Jistě se pak ukáže, jaký vztah mají mnozí věřící k církvi a tím i ke Kristu, protože Pán Ježíš se s ní ztotožňuje, když jasně říká: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá." Rozejít se s církví, to znamená rozejít se Kristem jako Spasitelem.

A tak si udělejte krátké zpytováni svědomí. Jaké jsou vaše vztahy v občanské společnosti, v zaměstnáni, na vesnici, ve městě. Jaký vztah máte ke svému faráři, k biskupu, k papeži. Zkoumejte, zda to opravdu odpovídá tomu, co o tom říká Písmo. A to říká jednoznačně: „Dávejte císaři, co je císařovo, ale dávejte Bohu, co je Božího." Amen.

 

 

> ZPĚT <