Život - dar Boží - nedotknutelné dobro!
10. promluva: o V. přikázání Desatera - Nezabiješ!
Kdysi jsem viděl v televizi zajímavou reportáž. Sešlo se několik lidí různých profesí, mužů i žen a hovořili o různých skutečnostech naší doby. A také o životě a jeho ceně a významu. Jedna z těch účastnic říká: „Nikdy jsem si neuvědomila velikost a cenu života jako nyní, když mám malé dítě. Když klidně spí a má ve tváři výraz pohody a jakéhosi vnitřního štěstí, tak žasnu a poznávám, ze život je veliké Tajemství." Tak asi v úžasu stála Marie a Josef nad dítětem Ježíšem, tak nějak to prožíval i Simeon a Anna ve chrámě, tak to, doufejme prožívá většina rodičů, když se jim narodí dítě. „Kdo přijme jedno z těchto maličkých", říká Ježíš, "mne přijímá."
V roce 1995 vydal papež Jan Pavel II. encykliku Evangelium vitae - evangelium života. Je to veliká obrana lidského života od jeho početí až do posledního vydechnutí. A první věta této encykliky říká: "Radostná zvěst o životě tkví pevně v základech Ježíšova poselství. Je církví s láskou každodenně přijímána a musí být také se statečnou věrností hlásána, jako zpráva, která je určena lidem každého věku a každé kultury." /1/ A mluví se tam o tom, že radost z narození Mesiáše jako dítěte je "základem radosti nad každým člověkem, který se rodí.
A sv. Otec zdůrazňuje, že každý člověk je schopen ve světle vlastního rozumu a s pomocí milosti dojít k poznání, že totiž život každého člověka je posvátný a dobrý od samého počátku až do jeho naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s největším úsilím ochraňováno.
Skutečnost naší doby je však právě opačná. Lidský život je stále více ohrožován - ne snad vždy různými katastrofami, ale samotným člověkem. To už připomenul II. vatikánský koncil v Konstituci o církvi v dnešním světě (GS 27): "Všechno je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanázie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské podmínky životní, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví a velice zneuctívají Stvořitele."
Sv. Otec připomíná, že nic nenasvědčuje tomu, že by se tento znepokojivý stav věcí zmenšoval, ale spíše naopak. "Vytváří se a upevňuje nová kulturní situace, ve které zločiny proti lidskému životu dostávají dosud nevídanou a je-li to vůbec možné, ještě mnohem horší podobu. Veřejné mínění omlouvá z velké části zločiny proti životu s odůvodněním, že jednotlivec má právo na svobodu." /čl. 3/ Je to takové, že nejen je zaručena beztrestnost těchto zločinů, ale jsou dokonce schvalovány veřejnými autoritami a jsou i hrazeny z prostředků veřejné zdravotnické péče. /4/
A tak se dnes mluví o kultuře smrti, o obchodu se smrtí. Snad není třeba mluvit o vraždě dospělého člověka. To je jeden z velmi těžkých hříchů proti životu, to snad každý rozumný člověk uzná, ale je třeba připomenout ještě snad větší zločin proti životu a to je úmyslný potrat - zabití dítěte ještě před jeho narozením. I toto je hřích do "nebe volající" o trest. Neplatí i zde v daleko větší míře to, co Bůh řekl Kainovi: "Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ven ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra." /Gen 4,2n/ Zde bychom mohli mluvit o přímém spiknutí proti životu, mohli bychom mluvit o tom, že největší válku našeho století vedou lidé proti nenarozeným a na tomto poli je také nejvíce padlých.. Zachvějeme se, když slyšíme o různých katastrofách, při nichž zahynou stovky lidí. Nechvějeme se, když každoročně jen u nás je usmrceno asi 60 tisíc nenarozených. A v ostatním světě? Jde to jistě do milionů. Nevím, jak byste se tvářili, kdyby vás někdo posadil vedle muže, o kterém je známo, že je to vrah - ale vůbec vám nevadí, že sedíte vedle ženy-matky, která dala odporně zabít své dítě, dítě, které mělo všechnu možnost budoucího života. Vůbec by vám nevadilo, že byste seděli vedle lékaře, který je na takové věci odborník.
Viděli jste někdy film "Němý výkřik"? Všichni mladí lidé by ho měli vidět ještě před svatbou, ale nejen mladí, ale i babičky a dědové! Víte proč? Nejednou jsem zaslechl od takové zbožné babičky: „Co by ta moje dcera nebo naše mladá si počala se čtyřmi, pěti dětmi? To jí přece nemůže mít nikdo za zlé, že si to nechala vzít." Místo, aby ji povzbudila, místo aby řekla: „Když vám Bůh dává dítě, tak ví proč a jistě vám pomůže," tak ji ještě radí k potratu. Pochopitelně nese pak na tom také vinu, ale myslím, že většina takových starších žen se z této spoluviny nezpovídá. Bohužel!
Co k tomu říká katechismus? "Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace /vyobcováním/. Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného. To znamená, že exkomunikace ho postihuje již spácháním zločinu, a za podmínek, které stanoví právo." Tolik katechismus. Když tedy věřící žena čekající dítě se sama rozhodne pro potrat, nebo k němu svolí, a když je tento zákrok skutečně proveden, je vyloučena z církve, i když se to nikam nehlásí a nezapisuje. Ona sama však musí předem vědět o tom vyloučení. Spolu s ní upadají do exkomunikace všichni, kteří jsou toho přímo zúčastněni. Je to tedy větší trest než na vraždu dospělého. To je jistě velmi těžký hřích, ale vrah, pokud by byl věřící nebo i jen formální člen církve, do exkomunikace neupadá. Proč? Když je totiž napaden dospělý, může se bránit nebo se pokusit o útěk, třeba se mu nic z toho nepodaří, ale tu možnost má, kdežto dítě v matčině lůně nemá ani jednu z těchto možností: nemůže se ani bránit, ani utéci. Ono sice před vražedným nástrojem uhýbá, ale neunikne, nemá kam. Církev ovšem neuzavírá Boží milosrdenství těmto vyloučeným. Mohou být přijatí do církve jen ve svátosti smíření a to až po delší době - asi za rok po provedeném potratu. Tohle si moc dobře pamatujte a také připomínejte tam, kde víte, že je to potřeba. Nesmíme k těmto hříchům mlčet.
Je to jistě velmi smutné, když lidé klesli tak hluboko, že začínající lidský život nepovažují za nic, a dítě za pouhou věc. Díky Bohu, máme však také ženy, matky - hrdinky, které se nedají ničím odradit a přivedou na svět děti i v pozdějším věku, po čtyřicítce. Děti zdravé, děti které jim ve stáří dělají radost. Matky, které dají přednost životu dítěte před životem vlastním. Nedávno sv. Otec blahořečil jednu italskou matku, která věděla, že po narození dítěte zemře, a přece nepodlehla nátlaků lékařů, aby si dítě nechala vzít. Zde by se dala vyprávět celá řada příběhů ze života.
Kromě potratů mluví se dnes o dalším útoku proti lidskému životu - o eutanazii. Jestliže u potratu jde o počátek lidského života zde o jeho zakončení. Eutanazií se rozumí záměrné usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo tělesně postiženého člověka - ať už na jeho přání, nebo i bez jeho vědomí. Takové počínání je mravně nepřijatelné. Jistě chápeme, že utrpení člověka, který je nevyléčitelně nemocný, může být veliké a těžko snesitelné. Jistě se mu má, pokud je to možné, mírnit bolest všemi dosažitelnými prostředky. I když se předvídá, že se ukrátí jeho dny, odpovídá to lidské důstojnosti. Smrt není chtěná ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutelná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky, jak říká katechismus.
Když mluvíme o tomto zločinu proti lidskému životu, je třeba, abychom si jako věřící uvědomili jedno: Utrpení, tělesná bolest, nemoc, mají také své nezastupitelné místo v našem životě a v Božím plánu se spásou člověka. Dobře to vyjádřil starozákonní Job: "Když jsme brali z rukou Božích věci dobré, proč bychom neměli brát i věci zlé?" Dnešní člověk by rád jenom bral to dobré, chtěl by hodně užívat toho, co lahodí jeho tělesným žádostem, ale nejen užívat, přímo toho zneužívá. Zneužívá ve velké míře svobody, která mu byla dána - ale už nechce nést následky tohoto zneužívání, které mohou být právě velmi bolestné. Utrpení by pro něho měla být očista, ale to on odmítá, protože nezná jeho cenu.
Apoštol sv. Pavel viděl v utrpení možnost více se připodobnit Kristu trpícímu a s ním spolupracovat na vykoupení světa: „Doplňuji na svém těle, co zbývá z Kristových utrpení pro tento svět. Pokládám totiž utrpení nynějšího času za nic ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví." (Řím 8,18) Tak bychom měli chápat utrpení a bolest. Bůh nás chce očistit už zde na zemi, abychom nemuseli daleko více trpět v očistci po smrti. V tom smyslu říká i sv. Augustin: "Pane zde na zemi mne bodej, pal a řež, ale na věčnosti mě ušetři." Chce to však jedno: abychom se učili přijímat i malá utrpení s odevzdaností a trpělivostí, bez naříkání a reptání, abychom pak měli sílu snést i utrpení větší.
A ještě bychom měli připomenout péči o tělesné zdraví podle Katechismu. V něm se říká krátce: Ctnost mírnosti má člověk k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, dopouštějí se těžkého provinění. Opět otázka ke zpytování svědomí pro řidiče! A není snad nutné připomínat, jak těžce poškozuje své zdraví ten, kdo užívá různé drogy, i kdyby byly jen "měkké", a jak velký zločin páchají proti životu ti, kdo tyto drogy vyrábějí, zprostředkují je, nabízejí mladým lidem, případně i dětem. To je opravdová kultura smrti.
Bylo by jistě dobře, kdybychom si více prostudovali 5. přikázání v novém katechismu. Mnozí by pak přestali říkat, že nikoho nezabili a že proto nemají žádný hřích. A bylo by ještě lépe, kdybychom si prostudovali i encykliku "Evangelium života".
Z ní uvedu závěrečnou modlitbu, prosbu k Panně Marii:
Ó Maria,
jitřenko nového světa, matko živých, tobě jediné svěřujeme celou oblast života: pohlédni, Matko, na nesčetné množství dětí, které se nesmí narodit, chudých, kterým připadá tak těžké žít, žen a mužů, kteří snášejí nelidské ukrutnosti, starých a nemocných, kterým lidská lhostejnost nebo falešný soucit působí smrt.
Učiň, aby ti, kdo věří v tvého Syna, jasně poznávali evangelium života a s láskou ho zvěstovali lidem naší doby.
Uděl jim milost, aby ho přijímali jako zcela nový dar, aby ho s radostí a vděčností slavili v celém svém životě a zároveň v stálosti a horlivé vytrvalosti vydávali o něm svědectví a tak mohli spolu se všemi lidmi dobré vůle vytvořit civilizaci lásky a pravdy ke chvále a slávě Boha, tvůrce a milovníka života. Amen.
