Výchova k čistotě, čistí až k oltáři, věrní až do smrti.

 

 

13. promluva na Desatero: druhá o 6. a 9.přikázání

 

 

O slovanských apoštolech zpíváme: Přinesli mám oni Písmo svaté, abychom ze studnice této zlaté, moudrost nebes povždy vážili, Bohu sloužiti se snažili...

A my jsme posledně z té Boží moudrosti poznali, jak velkou důstojností obdařil Bůh člověka, když ho stvořil ke svému obrazu, když ho stvořil jako muže a ženu a přibral je, dal jim účast na své stvořitelské činnosti.

 

Učinil je o málo menšími než jsou andělé. Ovšem Písmo nás také zpravuje o pádu prvního člověka, jeho neposlušnosti, která rozbila harmonii mezi ním a Bohem, mezi člověkem a přírodou a konečně rozbila harmonii i v člověku samotném tak, že „tělo žádá proti duchu a duch proti tělu..." jak připomíná sv. Pavel.

 

V naší současnosti, kdy člověk hledá jen smyslné požitky, jsme svědky toho, jak je bezuzdná pohlavní nevázanost, jak člověk příliš ztělesněl. Písmo připomíná dobu, kdy také člověk „příliš ztělesněl". Bylo to před potopou.. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli je zlý. Litoval že na zemi, učinil, člověka, a trápil se ve svém srdci..." Je to jistě vyjádřeno hodně lidsky ale vidíme z toho, že nečistota a násilí velice Boha uráží a že s takovými lidmi se dá těžko co dělat - těžko se dají pohnout k pokání, k nápravě. A proto nezbylo, než je zahubit potopou...

 

A v této situaci vyrůstají děti, mladá generace. Je to jistě tragedie, když patnáctiletá dívka se doslova chlubí v novinách, jak to pozvedlo její sebevědomí, že už si „vydělává" sama, když stojí někde u silnice, zvláště na hraničních přechodech a nabízí se cizím mužům. Je to smutné v době, která se chlubí takovými vymoženostmi a při tom je poznamenána dětskou prostitucí. Kdo vrátí obětem této zvrácenosti opravdovou životní sílu, kdo jim vrátí radost ze života? Takový hřích je hluboce zraňuje, aniž si to třeba uvědomují a bude je to provázet po celý život.

 

Jak tomu zabránit, jak chránit děti před touto nákazou, která nevede k životu, ale ke smrti? Mluví se dnes hodně o pohlavní, sexuální výchově, stát skrze své školy si osobuje právo na tuto výchovu, aniž se ptají rodičů. Každá výchova má být vedena zásadou prevence - totiž předcházet zlu. Ve věci pohlavního vývoje není na tom každé dítě stejně - bylo by chybou poučení v této oblasti zcela opomíjet, ale také velikou chybou je jaksi uspíšit a tím nevhodně zasáhnout dítě v době, kdy není k tomu dostatečně zralé. Obojí přináší více škody než užitku. Proto jakási šablonovitá pohlavní výchova ve škole může leckteré dítě dokonce uvést na cestu zla. Bohužel, mnoho rodičů ani neví anebo se ani nezajímá, co dítě ve škole o těchto věcech slyší. Někdy se dokonce ve škole dětem říká, aby o tom nikomu neříkaly anebo učebnice se jim nedávají ani domů. Vy rodiče, kteří jste zde a máte děti v základní škole, víte vy vůbec, co vaše dítě ve škole slyší a jaké filmy či obrázky se mu ukazují? A dokázali byste sami své děti v určitém věku přiměřeně poučit tak, aby si osvojily úctu ke každému člověku, úctu k druhému pohlaví a vůbec i ke svému tělu?

 

Nedávno vyšel církevní dokument s názvem „Pravda o lidské sexualitě a jejím významu" a tam se říká: „Církev vždy tvrdila, že rodiče mají povinnost a právo být prvními a hlavními vychovateli svých dětí... Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit - a to převážně už v rodině - o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky..." A dále se tam říká: „V případě, že rodičům při výchově jejich dětí k lásce pomáhají jiní lidé, doporučuje se, aby se přesně informovali o obsahu a způsobu, jakým se uděluje taková doplňková výchova. Nikdo nesmí zavázat děti nebo mladé, aby tajili obsah a metodu poučování udíleného mimo rodinu..."/115/ Jestliže tedy učitel nebo vychovatel poučuje děti o pohlavním životě a při tom jim říká „nikomu o tom neříkejte" nebo knihy, ze kterých se čerpá, se dětem nedávají domů, potom je zde něco v nepořádku vůči dětem i jejich rodičům.

 

A na jedno nesmíme zapomenout, co zvláště zdůrazňovali dřívější vychovatelé. Totiž že nelze sexuální výchovu odtrhnout od výchovy všeobecné - to by vedlo jenom ke zkáze. Totiž někteří si myslí, že tím je vše vyřízeno. Je nutné napřed vychovávat dítě ke svědomitosti, poctivosti, pravdivosti, pracovitosti, pilnosti, je nutné probouzet v něm cit pro čest a odpovědnost a potom nebude problému se sexuální výchovou. Jeden ze starších pedagogů švýcarský profesor Dr. Foester, píše „pohlavní slabost a zvrhlost širokých vrstev naši mládeže je právě jen výrazem všeobecně zanedbané péče o povahu v našem vychování. Každá opravdová výchova je již sama sebou pohlavní - je pevným hradem proti nezřízené pudovosti. Naši moderní vychovatelé se silně klamou, když se domnívají, že v moderní škole je možné podat odděleně pohlavní poučení od výchovy k odpovědnosti a silně porušeného citu pro čest.." A tohle psal tento pedagog na začátku našeho století co by asi říkal dnes?

 

Je ale dost rodičů, kteří si s tím nevědí rady a když dítě přichází s nějakou otázkou, tak je nevhodně odbudou - a samozřejmě dítě si pak hledá poučení jinde, většinou ale na špatné adrese. Je dnes dost dobré i katolické literatury, jen je třeba mít o to zájem a neponechávat to náhodě. Je také třeba chránit dítě před nevhodnými časopisy, filmy, vybírat jim pořady v televizi a vysvětlit jim, proč to nebo ono není pro ně vhodné. Vědět s kým se mladý člověk stýká - maminka sv. Jana Boska velmi dbala na to, aby se její chlapci nestýkali s těmi, kteří sprostě mluví - věděla dobře, že už v Písmu je psáno: špatné řeči kazí dobré mravy. Dalo by se o tom mluvit ještě mnoho, ale je dost dobrých knih, kde rodiče mohou najít poučení - napřed ale doporučuji publikaci, kterou vydala papežská rada pro rodinu: Pravda o lidské sexualitě a jejím významu.. To by mělo být takovým východiskem.

 

Jak důležitá je tato výchova, to se pak ukáže u mladých lidí, když se připravují na život v manželství. Jak často slyšíme mezi mladými lidmi „vše se musí vyzkoušet", „nelze přece kupovat zajíce v pytli", jak i některé maminky dávají svým dospívajícím dcerám rady, jak si zavázat chlapce, aby jí neutekl. Kolik pak snoubeneckých párů dnes přichází k oltáři zachovalých v čistotě duše i těla. Když jsem kdysi přišel do jedné farnosti, říkala mi jedna starší žena, matka čtyř dětí: „Možná, že se vám bude zdát, jak je to zde dobré, když je v neděli plný kostel - ale neklamte se, mám čtyři děti a jestli mohu jen o jedné dceři říci, že šla k oltáři čistá, tak je to všechno. A co slyším a vidím, tak je to ve zdejší zbožné farnosti napořád." Pak se divíme, že to v manželstvích neklape... že až příliš brzy přicházejí krize a třeba i rozvody.

 

Když před dvěma léty na světovém setkání mládeže se sv. Otcem v Manile padesát tisíc mladých se zavázalo, že do svatby budou žít čistě, tak si naše televize Nova z toho udělala pěknou legraci. Najdeme snad v Písmu nějakou zmínku o tom, jak by to mělo být před svatbou mezi mladými lidmi. Najdeme - a to hned na začátku. Věta, kterou bychom mohli přejít bez povšimnutí, nebo ji špatně porozumět. Bůh říká: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" /Gen 2,24/. To je program pro mladé lidi, chlapce i děvčata. Nejdříve se naučit opouštět své rodiče, učit se určité samostatnosti. Platí to pro chlapce i děvče. Vidím to velmi často u mladých manželů: každou neděli se jede k rodičům manželky - to více, nebo k rodičům manžela. Neříkám, že by je někdy neměli navštívit, ale ti mladí lidé pak mají málo času na sebe. Je auto, tak se jede.

 

To druhé: přilne ke své ženě - platí to samozřejmě i obráceně - jde o to, aby toho času užili ke vzájemnému poznání svých povah, svých zálib a své připravenosti k manželskému životu. Oni se berou, ale vůbec nevědí, co to obnáší, do čeho vlastně jdou.

 

A teprve nakonec stojí to třetí: „Stanou se jedním tělem.." To je tedy nakonec, ne na začátku... Tedy: opustit, přilnout, stát se jedno tělo - nebo láska /ne pouhá erotika/ svatba, jedno tělo. Bohužel: mnoho dnešních mladých lidí to dělá právě obráceně a když dojde ke svatbě, už si nemají co dát, svatba je pro ně nudnou záležitostí.

 

Mohli bychom zde užít i Ježíšovo slovo o dvou cestách, které vedou k věčnosti - cesta úzká a strmá vede k radosti, široká, pohodlná k záhubě. K manželství také vedou dvě cesty: ta první je také úzká, cesta kázně, sebezáporu, čistoty, vzájemné úcty - dává záruku, že manželství se může stát kouskem ztraceného ráje, pak je to cesta hříchu, nekázně a ta vede většinou do manželského pekla, zvláště, když mladí nerozumí a nebo nechtějí rozumět pokání.

 

K tomu „čistí až k oltáři" patří také ještě dovětek: „Věrni až do hrobu!" -"Nepožádáš manželky bližního svého - nezcizoložíš." Tak přikazuje sám Stvořitel a zakladatel manželství - Bůh. Je to pro dobro samotných manželů - dává jim to jistotu a bezpečí, nemusí žít ve strachu, že jeden druhého jen tak pro nic za nic opustí, že budou při sobě stát nejen v radosti, ale i v bolesti, že si navzájem budou pomáhat nést životní břemeno. Je to pro dobro dětí, potomstva, ty potřebují pro zdravý růst tělesný i duševní, mravní, radostné rodinné prostředí. Jestliže dnes stále více mluvíme o mravně narušené mládeži, jestliže vzrůstá kriminalita mládeže, narkomanie - je to třeba ve většině případů připsat na vrub rozpadlým manželstvím, kdy dítě ztrácí otce nebo matku, nebo i oba dva a končí v dětském domově... Kolik slzí, kolik bolestí způsobí nevěrný manžel, nevěrná manželka celé své rodině! Marně prosí, hříchem jim ztvrdlo srdce, jdou bezohledně za svou vášní.

 

Věrnost a nerozlučitelnost je velkým dobrodiním i pro lidskou společnost. Neříká se nadarmo: jaká rodina, taková i společnost - rozpadá se rodina, rozpadá se i společnost. Představte si, jen kolik soudců, advokátů, písařek a jiných lidí je zaměstnáno na každém okrese při rozvodových řízeních - kolik za to dají lidé peněz. Opět si ale připomeňme slovo našeho Pána. Je zcela nekompromisní. Tak čteme u sv. Marka /10,2/: „Přišli k němu také farizeové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: Co vám přikázal Mojžíš? Řekli: Mojžíš dovolil vyhotovit jí rozlukový list a rozvést se. Ježíš jim řekl: Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření lidí Bůh jako muže a ženu stvořil je... Už tedy nejsou dva, ale jedna bytost. A proto: co Bůh, spojil člověk nerozlučuj. V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se ona se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.." Tato slova snad nepotřebují komentáře - i když se mnohým nelíbí, je to tak. Proto rozvedení, kteří uzavřeli nový občanský sňatek - pokud jsou věřící, nemohou přistupovat ke svátostem. Církev nemůže rušit Boží slovo, Boží zákon, to by popřela samu sebe. Tedy věrní až do hrobu - těm, kteří o to usilují, Bůh dá dost síly, aby splnili co si slíbili.

 

To že u nás i jinde se tolik manželství rozpadá, svědčí o tom, že lidé ztratili víru - je těžko prosazovat hodnotu šestého a devátého přikázání, pokud nepřijmeme přikázání první - není-li člověk věrný Bohu, nebývá věrný ani lidem... Jistě zde také sehrávají své ty různé televizní seriály se spoustou manželských zápletek a nevěrností, kde se razí heslo: Mohu si se svým životem dělat, co chci. To je ale velký omyl. Jestliže jednou někdo řekne: Já se ti odevzdávám, tak už mu ten život nepatří - patří i tomu druhému i ten má na něj právo - a nakonec je to dar od Boha, patří především jemu. Je to velký omyl, když někdo říká, že si se svým životem může dělat co chce.

 

V naší době někdo řekl: „Přijde doba, kdy lidé budou toužit po čistotě a nebudou ji moci dosáhnout.... Přesto však by nebylo dobře předem se vzdávat a říkat „nedá se nic dělat". Je třeba, aby každý začal sám u sebe a znovu se zvedl, když padl. Je třeba odmítat všechna ta lákadla, která na člověka dorážejí, je třeba posilovat svou vůli kázní, sebezáporem, modlitbou a postem. Je třeba mít před sebou onen věčný cíl, který je nám určen: blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.." Amen.