Pomluva, posuzování, donášení

 

 

16. promluva: druhá část o 8. přikázání - Lehkovážné posuzování, nactiutrhání, pomluva, donašečství, povinnost náhrady a omluvy

 

 

Dále ještě budeme uvažovat o 8. přikázání, o pravdě a jejím opaku - lži. Znovu si připomeneme Ježíšův soud, jak před Kaifášem, tak před Pilátem. Začalo to vlastně Jidášovou lží, přetvářkou, jeho zrádcovským políbením. Pán o něm kdysi řekl: „Jeden z vás je ďábel." Právě proto, že se takhle přetvařoval, lhal celým svým jednáním, navenek jako učedník a jako věřící, uvnitř jako nevěřící a zrádce. Nakonec odsoudil sám sebe. A před Kaifášem i před Pilátem se pokračovalo ve lživých žalobách a svědectvích, v překrucování Ježíšových slov. „Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné." (Marek 14,55-56) Kolik asi lží, křivých svědectví a křivých přísah bychom napočítali u dnešních soudů, kolik nevinných bylo odsouzeno a kolik provinilců propuštěno. Už proto musí být Bůh, musí existovat jeho spravedlnost, aby všechno bylo jednou vyrovnáno a napraveno.

Ale je toho ještě mnohem více, o čem mluví 8.přikázání - nejen lež, přetvářka, pokrytectví, křivá žaloba a svědectví.

 

Vypráví jedna východní legenda (není to z Písma svatého!), že když Pán Bůh stvořil člověka, dal mu dva koše. Jeden koš nese na svých zádech - v tomto koši jsou jeho vlastní chyby a nedostatky, druhý koš nese na své hrudi a v tom nese chyby svých bližních. Do toho koše na zádech člověk nevidí - nevidí své slabosti, nebo jen velice málo, zato dobře vidí do koše na své hrudi- na chyby svého bližního. A toho svádí k tomu, aby lehkovážně nebo i opovážlivě svého bližního posuzoval a soudil, odsuzoval, aby bez dostatečného důkazu připouštěl nějakou mravní vinu. Pán Ježíš nás varuje: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a mírou, kterou měříte, bude naměřeno i vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra a trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: Dovol, odstraním ti z oka třísku a sám máš ve vlastním oku trám! Pokrytče! Odstraň ze svého oka trám, a teprve budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout svému bratrovi z oka třísku."(Mt 7,1-5)

 

Katechismus k tomu podotýká: „Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku." (2478) Když farizeové a učitelé zákona sledovali každé slovo Pána Ježíše a podsouvali mu zlé úmysly, on jim říká: „Proč myslíte na zlé věci ve svém srdci?" Když nás tedy dráždí slova nebo jednání našich bližních a svádí nás to k posuzování, snažme se nejdříve hledat pravdu a snažme se připomenout si v té chvíli své vlastni slabosti. Hledejme na druhých také nějaké dobro, a nebudeme je tak snadnou soudit. Jestliže Bůh je k nám shovívavý a milosrdný, buďme i my takoví k nedostatkům našich bližních, nebo jak říká sv. Augustin: „Hříchy, bludy, nenáviďte, ale bloudící milujte."

 

Osmým přikázáním chrání Bůh také dobré jméno a čest člověka. Katechismus 2479: „Čest je společenské svědectví vzdávané lidské důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst a na úctu." I ve Starém zákoně čteme: „Lepší jest dobré jméno, než bohatství veliké, a mít vážnost je lépe než stříbro a zlato."(Př 22,1) A moudrý Sirachovec napomíná: „Péči měj o své jméno, neb to zůstane ti spíše nežli veliké, poklady zlata." (41,15) Pán Ježíš jde ještě dále: „Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili Vašeho Otce v nebesích." (Mt 5,16)

 

Je tedy naší povinností pečovat o svou čest a dobré jméno - čili žít tak, aby můj život vzbuzoval úctu u druhých, aby moje skutky se shodovaly s vnitřní vírou, aby zde nebylo rozporu mezi slovem a činem, abych nedělal hanbu a ostudu sobě, rodině, církvi a vůbec samému Bohu. Ale je také mou povinností z přikázání lásky chránit čest a dobré jméno druhého člověka.

 

A jsou dvě velká zla, dva velké hříchy, kterými můžeme snadno zkazit dobré jméno a čest druhého člověka. Je to nactiutrhání a pomluva. Mezi těmito hříchy někdy lidé špatně rozlišují. Katechismus říká: „Nactiutrháním hřeší ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky svého bližního druhým osobám, které je neznají." Prostě řečeno: někdo se dopustí nějakého prohřešku, pádu, hříchu, o kterém nikdo neví, jen třeba jediný člověk, a tento to začne vykládat jiným lidem, kterým po tom nic není - onen dotyčný ztrácí u nich dobrou pověst a těžko si ji získá zpět, i kdyby se hodně snažil. Dokonce tím může být poškozena i jeho existence v zaměstnání, ve společnosti. Není to tedy obvykle jen nějaký lehký hřích, ale spíše těžký. Znovu opakuji: nactiutrhání je bezdůvodné vyjevování tajných nedostatků a prohřešků -skutečných - lidem, kterým po tom nic není.

 

Naproti pomluvy se dopouští ten, „kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dává příležitost k mylným úsudkům o nich." (2477) Opět jednodušeji řečeno: Pomluvy se dopouští ten, kdo si o svém bližním vymýšlí zlé nepravdivé věci, nebo skutečně chyby zveličuje a vypráví to druhým. Tento hřích je mezi lidmi znám odnepaměti. Takto hřešil i první pomluvač - ďábel, když chtěl svést první lidi. A ve Starém zákoně na mnoha místech čteme varování před tímto hříchem. „Nebudeš mezi lidmi ani pomluvačem ani donašečem. Nesáhneš na život svého bližního" napomíná už Mojžíš izraelské. Velmi krásně to vyjadřuje žalmista. (14,13): „Pane, kdo smí přebývat ve tvém stánku, na tvé svaté hoře? Ten kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, s pomluvou na jazyku nepobíhá, nečiní žádné křivdy svému bližnímu, aniž hanu vznáší na své druhy." Ale zároveň se tam mluví o trestu: „Kdo svého bližního tajně očerňuje toho budu stíhat." (Ž 100,5)

 

Tento hřích byl asi znám v dějinách lidí stále. I dnes jsme toho svědky - v rodinách, na obcích, i na politickém kolbišti je používán jako zbraň proti protivníkovi. Právem se často žádá veřejná omluva i finanční odškodnění.

 

Lidé se často omlouvají: „Ale já tím nechci přece někomu škodit - to se jen tak mluví, něčím si přece musíme ukrátit čas!" Možná, že je to „zábava", ale že by byla vždycky nevinná - tomu se vždy věřit nedá. V knize Sirachovcově čteme: „Mnoho lidí padlo pod ostřím meče, ale ne tolik, kolik zahynulo pro zlý cizí jazyk." (28,22) Asi více lidí bude zavrženo pro svůj zlý jazyk, než těch, kteří padli ve válce. Bohužel se tento hřích nejednou vloudí i do řad věřících. Často nám to předhazují i nepřátelé církve. Říkají: „Ten a ten, ta a ta chodí do kostela, je tam třeba každý den, nosí na krku mariánskou medaili - a při tom na nikom nenechá suchou nitku. Farářem počínaje zkritizují každého, kdo není podle jejích gusta." Zdaleka nechci tvrdit, že takových je mnoho, ale najdou se, a dělají církvi a víře jen ostudu a mnohé odradí. Velice kompromitují pravou a upřímnou zbožnost.

 

K tomu bychom mimo jiné ještě mohli přidat další zlo, které také není vzácné: je to donašečství. Někdo neopatrně pronese o svém bližním nepříznivý úsudek - třeba i pravdivý - a posluchač nemá nic pilnějšího, aby to ještě za tepla donesl dotyčnému. Co z toho může být? Jenom zlosti a nepřátelství. V jednom dřívějším katechismu bylo k tomu pěkné přísloví: „Po lidských žlabech kalná voda teče, ty ji musíš roznášet?" Velice snadno se roznesou špatné řeči, klevety, jsou jako peří ve větru - a při tom se k původní zprávě stále něco přidává, až je z toho hotový román.

 

Co by nás mělo proti všem těmto hříchům chránit? Především je to povinnost odčinění. Opět katechismus: „Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a pravdě ukládá povinnost odčinění, i když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba učinit tak v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je třeba dát mu zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobená. Je to povinnost svědomí." Tedy každé nactiutrhání, pomluva musí být odčiněna, nestačí jen toho litovat nebo u věřícího se vyzpovídat, byť velmi upřímně. A zde chápete, že to není opravdu snadné.

 

Vypráví se ze života sv. Filipa Neriho, římského kněze, který ve své pastoraci dovedl užívat i dobrého humoru, že mezi těmi, kdo k němu chodili ke zpovědi, byla také jedna žena, která moc mluvila a klepařila. Marné bylo všechno domlouvání, ona přece tím nic zlého nemyslela. A tak jednou světec ji chtěl názorně ukázat, jak to vypadá s těmi jejími pomluvami. Vzal ji na věž kostela, a tam před ní roztrhl sáček s peřím - to se rozletělo do všech stran. A řekl jí: „A nyní běžte a všechno to peří posbírejte." „To přece není možné" - vykřikla ona žena. „Tak je to právě s těmi vašimi pomluvami - ony se rozletí do všech koutů města a vy byste to měla u všech těch lidí odvolat a pomluvené odprosit, ale i to bude těžko možné."

 

Chce to tedy jedno jediné: dávat si dobrý pozor na jazyk, na svou řeč. V Písmu bychom našli celou řadu varovaní na toto téma. Sám Pán Ježíš připomíná: „Z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, budou se odpovídat v den soudu. Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen." (Mt 12,36) Zvláště však velmi dobře o tom mluví sv. Jakub: „Tak i jazyk: Je to sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň a jak velký les zapálí. I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou zkroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí na to, aby zkrotil jazyk. Je to nástroj špatnosti, který nedá pokoje, plný smrtonosného jedu. Z jedněch úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to být nemá." (3,5 n)

 

Ano, tak to mezi námi nemá být - mezi námi věřícími. Řeč nám byla dána jako veliký dar k dorozumívání, k povzbuzování a chcete-li i k napomínání i ke slušné zábavě - také k chválení našeho Pána, ale nikoliv ke zlému. Buďme rychlí ke slyšení, ale zdlouhaví k mluvení. Učme se lidem více naslouchat, než stále jen prosazovat sebe. A často si připomínejme to zlaté pravidlo, které je krátce vyjádřeno naším příslovím: „Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato." Amen.