Hora Sinaj ještě stojí

Závěrečná 17. promluva na Desatero, které stále platí, protože není jiné cesty

Všeobecná vůle Boží je, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" /Jan 3,16/. Před svým nanebevstoupením říká Ježíš svým učedníkům: „Jdu, abych vám připravil místo, v domě Otce mého je příbytků mnoho, kdyby ne, řekl bych vám to." /Jan 14,2/ Každý z nás má tedy připravené místo ve věčném životě u Pána a to nám nikdo nemůže vzít. Pán říká: „Moje ovce uposlechnou mého hlasu, já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Navěky nezahynou a nikdo mi je nevytrhne z rukou. " /Jan 10,27/ Proto sv. Jan ve svém nahlédnutí do Božího království „viděl veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků." /Zjev 7, 9/ Je to jistě nepatrný zlomek těch, které známe jménem a které církev veřejně prohlásila za svaté, mnohem více je těch neznámých chudých, tichých, milosrdných a čistého srdce, které Pán blahoslavil v horském kázání. Mezi těmi je i moje místo. Nedosáhnu-li ho, nebude to vina Boží, ale moje vlastní vina.

„Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání," říká Pán bohatému mladému muži. A vyjmenoval mu desatero. Bůh nám tedy jasně označil cestu, která vede k věčnému životu. Ale nejen k radostnému věčnému životu - ale i k radostnému a pokojnému životu zde na zemi. Když Bůh dával tyto zákony izraelskému lidu u hory Sinaj, řekl: „Budete-li má přikázání zachovávat, já budu s vámi, bude blahobyt ve vašich příbytcích a pokoj ve vašich dnech. Nebudete-li je plnit, odstoupím od vás a vydám vás do rukou vašich nepřátel." Říkám to hodně zkráceně ale je to tam několikrát zdůrazněno, že tyto zákony mají sílu vést člověka i k pokojnému životu na zemi. To už bychom si mohli každý sám promyslet, jak by to vypadalo, kdybychom desatero opravdu zachovávali!

A proč se člověku nechce žít podle desatera, když přece musí uznat, že je to jen pro jeho dobro - nejen to věčné, ale i časné? Mnohým se zdá, že přikázání člověka příliš svazují a omezují. Dnešní člověk mnoho mluví o svobodě - chce být volný, nechce se ničím vázat, chce užívat, touží po tom, aby si mohl dělat co chce. Na co přikázání, na co morálka? Když tržní hospodářství, tak bez všech morálních přívlastků, když manželství, tak bez všech závazků, když život, tak právo silnějšího.

V jedné pověsti, spíše bajce se vypráví: Ve sklepě majitele vinice stál obrovský sud, plný dobrého starého vína. On na něj pyšně ukazoval a říkal: „Deset silných obručí udržuje dýhy pohromadě, takže ani jedna kapka drahocenného vína nevyteče nazmar. " Hosté chválili výborné víno tak dlouho, až ono zpyšnělo a začalo se bouřit: „Jsem jediným pokladem v celém sklepě. Ve mně kypí život, ve mně proudí síla, rozdávám radost a humor. Ale vše nadarmo. Samo jsem spoutáno jako nějaký trestanec těmito deseti železnými obručemi. Ony brání mému vzrůstu, mému vývoji, mé svobodě. A staré víno bylo den co den pyšnější a bujnější. Sbíralo síly, aby se osvobodilo z tvrdého tlaku obručí. Z počátku nesměle, ale když se jedna obruč uvolnila, dodalo si odvahy, zabralo a ejhle, obruč praskla, potom druhá, třetí. Víno jásalo. „Vytoužená svoboda nastává. " Konečně praskla poslední obruč. Dýhy se náhle rozpadly a víno, sice svobodné, vyteklo na špinavou podlahu a stalo se z něho bláto! Tento obraz se ještě najde na zdech starých klášterů a pod ním je napsáno: „Libertate periit - svoboda ho zahubila."

Současná stav tomu dává za pravdu! Kolik lidí bylo takto špatně pojímanou svobodou svedeno k různým podvodům, krádežím, takže je to přivedlo až za mříže! Kolik mladých lidí se domnívá, že není třeba zachovávat desatero a jak končívají? Roztrhli ty obruče desatera a spoutaly je drogy, nemoc AIDS a nakonec předčasná smrt! Domnívali se, ze jsou svobodní a zatím se stali otroky zla, hříchu. A slovo Boží jasně říká, že to je to nejhorší otroctví, do kterého může člověk padnout!

Proto hora Sinaj stojí stále nepohnutě, jako velký a výmluvný památník platnosti desatera, pokud zde budou na této planetě lidé. Tam byly zákony desatera vyryty do kamenných desek. A není trvanlivějšího materiálu, než je kámen! I když tyto desky se někde ztratily, neznamená to, že to, co na nich bylo vyryto přestalo platit! Proč to nepřestalo platit? Protože ještě před tím to Bůh vyryl do ještě ušlechtilejšího materiálu, a tím je lidské srdce, lidská duše! Zároveň dal člověku vnitřní kompas, který mu to stále připomíná. I kdyby člověk neznal desatero zpaměti, nemůže říci, že je nezná, neboť jeho svědomí mu to bude stále připomínat. I kdyby se snažil sebevíce své svědomí otupit a uspat, ono se bude znovu probouzet, nedá mu spát, zvláště pak se probudí před smrtí.

Katechismus k tomu podotýká: „Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením „přirozeného zákona." /2070/ Sv. Irenej z Lyonu už ve 2. století napsal: „Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby je připomenul. Připomenutím je desatero." Bylo to třeba, protože prvotním hříchem se lidská mysl zatemnila. Aby se tedy člověk nemohl omlouvat a vymlouvat, Bůh tento přirozený zákon, vepsaný do lidského srdce, jasně vyjádřil. Je povinností člověka, aby desatero znal a ve světle evangelia jej správně chápal a dobře mu rozuměl.

Proč ve světle evangelia? Protože Ježíš jasně říká v horském kázání: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Skutečně říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, až se to všecko stane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třebas i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký." /Mt 5,17n/ Dokud tedy bude člověk na této planetě a dokud bude člověkem, nikdo nemůže vymazat z jeho duše přirozený mravní zákon a proto ani nemůže být zrušeno desatero, které ho přesně formuluje.

A co je hlavní příčinou, že člověk, ačkoli ví, že tyto zákony jsou jen k jeho dobru, je tak snadno přestupuje, odmítá je? Je to hřích, který se jako první objevil u padlých andělů a u prvních lidí. Je to lidská pýcha, lidská nabubřelost a domýšlivost, která nechce respektovat nic a nikoho. Pýcha, která v člověku křičí: „Tak tohle já respektovat nebudu. Ani jedno z deseti přikázání nebudu uznávat já, který létám do vesmíru a na všechno mám počítače. Dejte mi pokoj s nějakým Bohem a jeho zákony. Já si na všechno stačím sám, já chci být svobodný. " Přesto že už vidíme výsledky tohoto počínání, nedáme se poučit a tak nás asi bude Bůh muset vydat do rukou našich nepřátel.

A co nám usnadní Boží přikázání zachovávat? Je to především láska. U hory Sinaj oznamoval Bůh své zákony za hromů a blesků. Hora sama se zachvívala a lidé se chvěli. Ježíš však pokojně shrnul všechna tato přikázání jen do dvou přikázání lásky: „Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duši a silou a miluj bližního svého jako sebe samého - to čiň a budeš živ." Jestliže dítě poslouchá svého otce jen ze strachu před trestem, tak sice nejedná přímo špatně, ale samo se velice ochuzuje. Poslouchá-li z lásky, je to pro ně radostné, necítí to, jako něco těžkého, vytváří se tím velice dobrý vztah mezi ním a otcem. Říká se: „Pro milého nic těžkého."

Při poslední večeři několikrát Pán Ježíš zdůraznil, že pravá láska k Bohu se ukáže právě zachováváním jeho přikázání. „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a i já ho budu milovat a zjevím se mu." /Jan 14,21/. „Poslušnost je více než oběti", čteme už ve Starém Zákoně /1 Sam 15,22/. Jestliže se někdo domnívá, že svou lásku k Bohu dokáže tím, že bude hromadit spoustu mechanických modliteb, že sjezdí všechna dostupná poutní místa, že věnuje třeba na stavbu nového kostela velkou sumu peněz, je na velkém omylu, pokud se nejprve nesnaží poctivě žít podle Božích přikázání a to všude: doma i venku, v kostele i na pracovišti ba i při zábavě a odpočinku! „Tak sviť vaše světlo před lidmi", říká Pán Ježíš. A to bude svítit, když se budeš poctivě snažit žít podle desatera.

A co dělat, když přes všechnu snahu člověk ze slabosti padne a Boží zákon přestoupí? Je zde jediný a účinný lék, který nabízí Ježíš: „Obrať se, čiň pokání, vstaň a začni znova! " Ježíš ti pomůže, stačí, když budeš upřímně litovat, když se pevně rozhodneš k nápravě a když využiješ daru svátosti smíření. Můžeš pak dál dobře pokračovat v cestě ke spáse!

Končím své úvahy o Božím zákoně, o desateru. Není to všechno, dalo by se říci ještě mnoho, ale snad to nejdůležitější jste slyšeli. Teď už záleží na vás, co už jste s tím udělali nebo ještě uděláte. Bůh ponechává plné rozhodnutí na nás, na naší svobodné vůli. Plně si přeje naši spásu, ale nenutí nás. Mojžíš říká svému lidu před svou smrtí: „Hle, dnes vám předkládám požehnání a zlořečení: Požehnání, budete-li poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, které vám dnes ukládám. Zlořečení, nebudete-li poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, a sejdete s cesty, kterou vám dnes ukazuji." /Dt 11, 26/

Trochu jinými slovy totéž říká Pán Ježíš v horském kázání: „Vejděte těsnou branou! Neboť široká je brána a prostorná cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!" /Mt 7,13/

Co si zvolíme? Je jediná možnost - jít cestou Božích přikázání, ta vedou k životu.

> ZPĚT <