Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem... Běda světu pro pohoršení...

11. promluva: Druhá část o 5. přikázání Desatera - Nezabiješ!

Milí poutníci.

Ještě jsme neskončili s 5.přikázáním. Mluvili jsme o daru života a jak je tento život dnes ohrožen. Od chvíle, kdy země otevřela svá ústa, aby pila krev Ábelovu - stále je tato planeta zalévána lidskou nevinnou krví - počínaje tou nejnevinnějších nenarozených dětí, přes krev zabíjených ve válkách, při různých masakrech až třeba po krev tekoucí při loupežném přepadení... Co jenom v našem technickém století této lidské krve vyteklo na bojištích, v koncentračních táborech v sovětských gulacích, při popravách domnělých nepřátel... Jakými zločiny proti daru života je tato země zatížená - a bohužel, už to téměř nikoho nevzrušuje...

Ale je tu ještě něco snad hroznějšího - co vlastně tak nějak tomu všemu předchází. Když si pozorně přečteme historii Kainovu, právě toto tam objevíme. "I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal ve tváři. I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul a proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout.." /Gen 4,3-7/.

Zde to máme, co zabíjí člověka už dříve, než dojde ke skutečné vraždě: hněv, závist, nenávist... zášť, skryté nepřátelství - nebo jak jinak bychom to mohli ještě nazvat. Kolik se toho může odehrát v srdci člověka, aniž by to bylo pozorovat. Obyčejně to ale člověk neskryje - tvář Kainova zsinala - ne nadarmo se říká "bledá závist" - ta se projeví i ve výrazu tváře. Kolik bychom - kromě Kaina - našli příkladů takového hněvu a závisti v samotném Písmu sv. Tak čteme o prvním králi izraelském Saulovi - Když mladý David, obyčejný pastýř, zvítězil nad filištínským bojovníkem Goliášem a lid mu provolával slávu, tu Saul se náramně rozhněval, neboť nelíbila se ta věc jeho očím... od toho dne Saul nelibě hleděl na Davida - a víme, že hořel touhou po pomstě a usiloval o Davidův život. David se musel před nim skrývat.. Nebo v 3. Král 21,4 čteme o izraelském nedobrém králi Achabovi, jak usiloval o získáni vinice Nabotovy, která byla v sousedství jeho domu. Nabot mu ji nedal - "I přišel Achab domů hněvaje se a skřípaje zuby a vrhl se na pohovku, odvrátil tvář svou ke stěně a nejedl..." Víme, že to také skončilo zavražděním toho Nabota... A co král Herodes při narození Ježíšově: "Když viděl, že byl od mudrců oklamán, velmi se rozhněval a dal pobít v Betlémě a okolí všechny chlapce do dvou let.." /Mt 2,16/

A snad nemusíme chodit do minulosti, vždyť jsme stále svědky toho, co způsobuje neovládaný hněv mezi manžely, v rodinách, někdy mezi sousedy nebo i mezi národy - v našem století rasová nenávist, v Africe je to kmenová nenávist, či etnická-národnostní v Bosně, bohužel se stále vyskytuje i mezi různými náboženskými vyznáními. A stále jsou lidé, kteří tuto nenávist dokonce rozdmýchávají - vzpomeňme jen, jak u nás byla zcela záměrně rozdmýchána tzv. "třídní nenávist" po nástupu komunismu v padesátých letech a kolik nevinných lidí jí padlo za oběť... A nejen u nás... Není tedy hněv, závist a nenávist žádnou maličkostí... Připomíná to v horském kázání, když mluví Pán Ježíš také o 5. Přikázání a říká: "Slyšeli jste, že bylo řečeno vašim předkům - nezabiješ - kdo by pak zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu. Kdo pak řekne svému bratru hlupáku, propadne veleradě, a kdo řekne svému bratru blázne propadne pekelnému ohni..." /Mt 5,22/ Vnitřní hněv se velmi často projeví nadávkou a ponížením člověka, pošlapáním jeho cti a dobrého jména. Když např. se manželé hádají, nikdy by neměli užívat hrubých nadávek, které tupí, ponižují, urážejí. Když rodiče právem kárají své děti, neměli by je ponižovat - i dítě má svou důstojnost, i když chybilo.

A opět nemůžeme zavřít oči nad tou skutečností, že v přítomnosti si lidé při různých střetech slova nevybírají. A vzpomenou si na to věřící, když zpytují své svědomí? Většinou to považují za nic... Sv. Jan varuje: "Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah, a víte, že žádný vrah nemá v sobě věčného života..." /1. Jan 3,15/

Ale nemusí být každý hněv hříšný - existuje také hněv spravedlivý... Člověk nemůže zůstat lhostejný nebo dokonce se usmívat, když někdo páchá nějaké zlo, zvláště když je někdo povinen dbát na pořádek, výchovu řád na pracovišti a podobně. Tak rodiče nemohou mlčet k hříchům svých děti - nejen mohou, ale i musí jim ukázat, svůj spravedlivý hněv... tak učitel nemůže se usmívat k nekázni svých žáků, může se rozhněvat i trestat - tak vedoucí na pracovišti nemůže mlčky přihlížet k lajdáctví toho či onoho pracovníka... Známe jistě z Písma, jak se Mojžíš rozhněval, když sestupoval s hory Sinaj a nesl kamenné desky desatera a spatřil, jak v táboře Izraelité uctívají zlaté tele, tak se rozhněval, že desky odhodil a rozbil je na úpatí hory.. Modloslužba Izraelitů mu nemohla být lhostejná... A když Pán Ježíš přišel do chrámu a viděl tam ty prodavače, hluk a zápach - zůstal k tomu lhostejným? I on se rozhněval a začal všechny z chrámu vyhánět, zpřevracel směnárníkům stoly - to bylo jistě na místě, když se na ně spravedlivě rozhněval.. A nejednou vyřkl své "běda" proti farizeům a učitelům zákona.

Ale ani tento spravedlivý hněv nemá trvat dlouho, když byla zjednána náprava, je třeba se ovládnout a snažit se o umírněnost a trpělivost... Sv. Pavel napomíná: "Hněvejte se, ale nehřešte - slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.. .nedávejte místo ďáblovi..." /Ef 4,26/

Páté přikázání nevyžaduje jen úctu k tělesnému životu bližního, ale také k jeho životu duchovnímu - k duchovnímu rozměru člověka. Pán Ježíš říká: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši nemohou uškodit.." Ano, to je v tom případě, když jde jen o fysické násilí, ale člověk může druhému člověku "zabít" duši, totiž zkazit ji, přivést k tomu, aby ztratila milost Boží a tím i spásu. A zde musíme mluvit o pohoršení - zkáze člověka na duši...

Katechismus říká: "Pohoršení je postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti: může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.." /2284/

Patří k tomu přímé navádění ke hříchu podněcování ke zlu, ale také i mlčení tam, kde je člověk povinen promluvit, aby zlu zabránil... špatný příklad - pohoršení je tím těžší, když je dávají ti, kteří jsou posláni k tomu, aby druhé vychovávali - ať jsou to rodiče, učitelé, kněží, vůbec představeni vůči podřízeným, ať jsou to lidé, kteří vykonávají určitou moc, ať v národě nebo v obci, kdekoliv. Pán Ježíš odsoudil zvláště ty, kteří kazí, pohoršují malé děti: "Kdo však jedno z těchto maličkých, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen, a aby byl potopen hluboko do moře... Běda světu, že svádí ke hříchu..! Svody sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého svádění přichází.." /Mt 18,6/

Jak velkou zodpovědnost za duše svých dětí mají rodiče, kteří před dětmi hrubě, sprostě mluví, kteří jim sprostě nadávají, klejí, jak velkou zodpovědnost bere na sebe otec, když ho děti vidí přicházet z hospody opilého, když děti vidí, a slyší, jak se rodiče hádají nenávidí se a podobně... Jakou zodpovědnost bere na sebe učitel, když dětem místo pravdy předkládá lež, zvláště co se týká dějin nebo někdy i náboženství, nebo zlehčuje mravní normy i třeba jen přirozené mravnosti... Jak velkou zodpovědnost na sebe bere věřící, když dělá něco, co je v přímém rozporu s vírou - jeho špatný příklad je daleko větším pohoršením, než když tutéž věc udělá nevěřící... Konstituce o církvi v dnešním světě připomíná, že jednou z příčin, proč mnozí dnešní lidé ztratili víru je špatný, pohoršlivý život křesťanů. Jak obezřetný byl svatý Pavel, když napsal: "Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby se nepohaněla naše služba." /2 Kor 6,3/

Jako se dnes čím dál více šíří fyzické násilí, tak snad ještě více je svět zaplavován mravním zlem, hříchem a tím i pohoršením, zkázou dětí a mladých lidí. Knihy, zvláště pak filmy, ve kterých je zlo přímo oslavováno, nevkusné reklamy, divadla, rozhlas, všechny tyto komunikační prostředky se stávají dost často nástroji pohoršení a mravní zkázy. Nejednou se stává, že mladý člověk, který se dopustil určitého zločinu, přesně okopíroval to, co viděl ve filmu nebo četl v nějaké špatné knize... Děti a mladí lidé jsou dnes pod velkým náporem tohoto zcela záměrné šířeného zla...

Co proti tomu postavit? Opravdový věrohodný křesťanský život. Vytvářet dětem v rodině tak silné dobré křesťanské prostředí, aby se ty negativní vlivy paralyzovaly, utlumily, oslabily. Vytvářet dětem takové prostředí, aby se cítily jakoby v zátiší a tak nabraly sil proti zlu zvenku... Pán Ježíš to požaduje po nás zcela jasně: "Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích.." /Mt5,l4/

Toto není jen nějaká rada, to je příkaz našeho Pána - je třeba, abychom ho také zahrnuli do svého zpytování svědomí - jsem opravdu světlem, nejsem leckdy tmou, která vzdaluje od Krista? Myslím, že když každý bude zpytovat své svědomí v tomto přikázání tak, jak jsme zde o něm uvažovali, nebude nikdy říkat "nemám hříchu, nikoho jsem nezabil.."

Snad nyní pochopíme Ježíšovo přikázání: "Miluj bližního svého, jako sebe samého." Snad lépe pochopíme Pavlovo "láska nečiní něco zlého" a "bez lásky nejsem ničím.." Budeme-li mít více lásky k lidem a tím i k Bohu, nebude nám ani toto přikázání těžké...

Panno Maria, plná pokory, lásky a služby, vypros nám sílu, abychom byli v tomto světe více světlem a tak pomáhali svým bližním k dobru a ke spáse. Amen.