V jednoho Boha věřiti budeš.....
3. promluva: O víru je třeba se starat - zdroje růstu: vzdělávání se ve víře, modlitba, liturgie...
Kdysi slavný maďarský kazatel Tihamér Toth kázal také cyklus kázání o desateru - a víte, kolik kázání měl na toto téma? Skoro šedesát - a podobně i u nás královehradecký biskup Brynych. Nevím, zda se mi tedy podaří toto téma vyčerpat v deseti promluvách. Ale snad s pomoci Boží vám také něco připomenu, co je pro nás aktuální....
O čem jsme to mluvili posledně? Už je to dva měsíce a leccos se zapomene - o víře, o tom, jak se má víra prakticky projevit v našich základních postojích k určitým skutečnostem našeho života - Víra se nemůže projevit jen v tom, že v neděli jdu ze zvyku do kostela, nebo jednou za rok ke svátostem, nebo že dáme pokřtít dítě, pak je přinutíme ke svatbě v kostele a budeme si přát církevní pohřeb... Víra musí být znát na našich vnitřních postojích - k Bohu, k lidem, k majetku, k práci, k bolesti, k manželství - zkrátka ve všech životních situacích by měla být moje víra poznat, i kdybych o ni nemluvil. Ovšem k tomu člověk nedospěje hned - i víra si vyžaduje stálý růst, určité dozrávání, abychom dospěli k závěru sv. Pavla: ,,Vím, komu jsem uvěřil a jsem si tím jist..." A toto zrání, dospívání ve víře, to už je také naše starost, i to nám ukládá 1. přikázání. Bůh nám dal začátek víry jako dar už na počátku našeho života, při sv. křtu. Dal nám ji jako semeno, které se má probudit a potom růst také naší přičinlivostí, dal nám ji jako světlo, které má stále svítit a k tomu je třeba, abychom je udržovali, napájeli z určitých zdrojů, které máme k dispozici.
Možná znáte výrok sv. Jana Boska, který po něm opakují i současní papežové: "Největším nepřítelem katolíků je jejich vlastní nevědomost ve víře." Žádné vnější pronásledování, žádný útisk, nemůže věřícím tolik uškodit jako nevědomost ve víře. Proč tolik věřících v minulosti ztratilo víru? Protože ji neznali... Z víry jim zůstalo několik náboženských úkonů, spíše zvyk, kterými si zpestřovali určité události svého života, ale víra nikterak neutvářela jejich život...
První přikázání nám na prvém místě ukládá, abychom se ve víře vzdělávali. Je to celoživotní úkol. Nikdy nemohu říci: "už toho vím dost.." Nestačí také říci: "však chodím každou neděli do kostela, to stačí..." Jistě, kdo pozorně naslouchá Božímu slovu, může se v lecčems poučit a povzbudit. Ale jak jsme zapomětliví - vyjdeme z kostela a už nevíme, o čem bylo evangelium. Proto je nutné vzdělávat se i doma. A na prvém místě číst Písmo svaté, bibli. To je základní zdroj naší víry, ta obsahuje zjevené pravdy Boží. "Veškeré Písmo je Bohem vdechnuté a je užitečné k učení, usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl způsobilý ke každému dobrému dílu..." /2Tim 3,14/, tak píše sv. Pavel a sv. Jeroným dodává: "Kdo nezná Písmo, nezná Ježíše Krista - jak ho může následovat?" Je to jistě smutné, když v naší současnosti katolický věřící ani neví, jak Písmo vypadá - už se nemůžeme vymlouvat, že není k dostání... Co vše lidé kupují - jaké hlouposti, - ale na Bibli nemají - jak nás v tom předčí mnozí sektáři, jak se učí celé statě Písma zpaměti, aby ta pak ohromovali naše nevědomé věřící... Další kniha, která by měla být po ruce v každé rodině je Katechismus základních pravd - najdeme v něm základní informace o své víře, normy pro mravní život, poučení, když člověka napadne nějaká pochybnost. Dnes bych doporučoval ten nejnovější katechismus katolické církve - stojí sice přes 300,-Kč, ale je to kniha na celý život a bylo by dobré, aby v žádné rodině nechyběla. Dále je dobré občas si něco přečíst z dějin církve, ale ne to co, napsali zarytí nepřátelé církve, ale to co psali lidé upřímně oddaní pravdě... A k tomu patří i dobré životopisy svatých - ti nám ukazují, jak uváděli evangelium v praktický život, jak zápasili se svými slabostmi, jaké byli jejich postoje k určitým skutečnostem z jejich života. Dávají nahlédnout do hlubšího duchovního života, ukazují, že byli lidé jako ti ostatní kromě jednoho: nezůstali na povrchu...
Pro každého věřícího je také důležité, aby sledoval současný život církve - je to až zarážející, jak je dost věřících, kteří se o současný život církve vůbec nezajímají. Jak pak mohou odpovídat na otázky těch, kteří se jich ptají? A opět: v každé katolické rodině by měl být aspoň jeden náboženský časopis pro dospělé a jeden pro děti. Na televizi a rozhlas máte každý měsíc 75,-Kč, a na Katolický týdeník nebo Světlo nebo Report - těch 25,- měsíčně nemáte? A kolik pak z vás si aspoň jednou týdně poslechne, vysílání vatikánského rozhlasu nebo nyní také našeho "Proglasu"? Jistě, není na všechno čas a také není nutné všechno přečíst a všechno slyšet, ale když pro své náboženské vzdělání neuděláme nic, nemůžeme také nikomu nic předat, ani rodiče pak nemohou předat víru svým dětem a přece jsou za to zodpovědní!!!
Druhý, naprosto nezbytný zdroj našeho růstu ve víře je modlitba. Ano, modlitba, ale nesmíte ji brát jako mechanické odříkávání naučených slov. Člověk může odříkat celý růženec nebo odezpívat celý kancionál, a při tom se vůbec nepomodlil - totiž s Bohem se nesetkal. Tak berme modlitbu - jako setkávání s Bohem, jak dialog s ním, a pochopíte, jak pravdivé je tvrzení: "Kdo se modlí, tak i věří, kdo se přestává modlit, přestane i věřit...."
Nevěříte? Tak hleďte: někdo mi bude vyprávět o určitém člověku - jaké má vlastnosti, co vše dobrého vykonal atd. Dobře, ale co je mi to platné, dokud se s ním osobně nesetkám, dokud si spolu trochu nepohovoříme - teprve potom ho mohu lépe poznat a může se mezi námi vytvořit určitý vztah... Podobně mohu o Bohu mnoho vědět, mohu i dost podrobně znát Písmo svaté a třeba i teologii, ale dokud se s Bohem nesetkám, dokud s ním nebudu mluvit, nebudu asi ani věřit v pravém slova smyslu. Snad budu uznávat jeho existenci, ale Bůh mi bude vzdálen, pro můj život to nebude téměř nic znamenat.. Vezměme si dva manžely - vezmou se, začnou společný život, ale mají moc starostí - stavějí nový dům, zařizují si byt - stálý spěch a na sebe nemají čas- začnou se jeden druhému odcizovat a jedné chvíle zjistí, že už si nemají co říci - a rozcházejí se... Tak je tomu někdy mezi člověkem a Bohem - člověk nemá čas Bohu poděkovat, poprosit ho, setkávat se s ním - člověk si mysli, že ještě věří - ale jednou přijde nějaký náraz a zjišťuje, že už mu to nic neříká... Bůh je mu cizí...
Proto Pán Ježíš apeluje na modlitbu: "Modlete se stále.." Doporučuje modlitbu osobní: "Když se modlíš vejdi do své světničky..." Ano, k setkávání s Bohem potřebuji chvíli ticha, osamělé místo, Boží chrám... a nebudu se omezovat na naučené texty a budu také při modlitbě i chvíli mlčet, abych mohl naslouchat... A právě tak doporučuje Pán modlitbu společnou: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu..." Společná modlitba ve věřící rodině je nutným pojítkem mezi členy rodiny, mezi jednotlivými generacemi... Je to setkání rodiny s Bohem, ale také duchovní setkání jednotlivých členů rodiny - Ježíš spojuje, nerozděluje... Děláte velkou chybu, když se v rodině nescházíte den co den ke společné modlitbě. Dnes se ve farnostech vytvářejí různá modlitební společenství - nic proti tomu, ale každá věřící rodina by měla být takovým modlitebním společenstvím, ve kterém by rostla jak víra, tak i láska..
A třetí zdroj růstu ve víře, který také nemůžeme pominout je liturgie - bohopocta, bohoslužba: "Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu sloužit." /Lk 4,8/ říká Ježíš. V liturgii se co nejvíce setkáváme s posvátnem, s tajemstvím. Bůh se nám v ní sděluje svým Slovem, jak zjeveným, tak vtěleným v Ježíši Kristu - dvojí stůl je zde připraven pro věřícího: stůl Božího slova a stůl Božího Těla. To obojí se nabízí k posílení naší víry a lásky, i naděje, důvěry v Boha. A k tomu, aby člověk měl čas vzdávat Bohu poctu, k tomu Bůh vyhradil jeden den v týdnu - neděli, neříkali dříve křesťané zbytečně den Páně. Kdo zanedbává svěcení neděle, nutně zanedbává svou víru, jeho víra bude ponenáhlu vyhasínat, až se ztratí úplně... Kdo se vzdaluje od oltáře, vzdaluje se nejen od společenství věřících, ale vzdaluje se i od samého Boha... Říká se velmi často v dnešní době: "Víra se žije ve společenství..." jestliže s tímto společenstvím někdo nežije, ztrácí s ním spojení, nemůže ve své izolaci dost dobře žít svou víru... Proto je tak důležité pro věřícího křesťana svěcení neděle účastí na liturgii...
To jsou tedy tři zdroje, ze kterých máme čerpat, aby naše víra rostla, abych dozrál k onomu Pavlovu vyznání: "Vím, komu jsem uvěřil a jsem si tím jist..." Je to vzdělávání se ve víře, je to denní modlitba, je to svěcení neděle účastí na liturgii... Jsou také ale otázky pro zpytování svědomí: jak se věnuji vzdělávání ve víře, jak se věnuji modlitbě, jak světím neděli účastí na liturgii...? Nezapomínejte na to před sv. zpovědí....
V evangeliu nám říká Pán: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků...." To je tedy náš cíl: získat místo v Božím království, které mi připravil Ježíš. A cesta k tomuto místu je opravdová víra a život podle ní. Amen.
